HLAVOU, SRDCEM A RUKAMA

Prostor si spoluzakladatelky Michaela Pogarová a Dominika Křenková hned na začátku zamilovaly a s odstupem téměř 5 let, kdy ho provozují, by ho prý za nic na světě nevyměnily. V jedná části mají ateliér, kde navrhují i vyřizují zakázky pro svou druhou společnou značku TO CHCEŠ, o níž jsme natáčeli jeden z letních dílů naší podcastové série.

Z původního nápadu vyplnit zbytek prostoru několika designovými značkami se nakonec stala záliba a další obchodní aktivita. Dneska jich v HRSTI nabízejí už přes devadesát.

„Víc už se jich k nám pomalu ani nevejde. Ale o tom, že se rozšíříme, a najdeme větší prostor, neuvažujeme. Tohle místo má zkrátka úžasnou atmosféru,“ říká jedna ze spoluzakladatelek Dominika Křenková.

Za bezmála pět let, co obchůdek HRST otevřely, si je oblíbil dostatečný počet zákazníků, kteří se vracejí. A postupně se objevují další. A to i v době, která podle řady obchodníků není ideální, protože lidé řeší především to, aby pokryli jiné výdaje ve svých domácnostech. Jejich klientela totiž naprosto přesně ví, co ve svém oblíbeném obchůdku najde. Že jde o věci kvalitní, nadčasové, ale i vyráběné s ohledem na udržitelnost. To ale nutně nemusí znamenat, že by šlo o produkty cenově nedostupné. Naopak. Běžně v HRSTI nakupují studenti, maminky s dětmi, ale i babička, co šla kolem a napadlo ji udělat radost své kamarádce.

„Přijde mi, že lidé začínají uvažovat víc i tak, že si raději koupí méně věcí, ale kvalitnější. Že si zkrátka koupí za zimu jeden svetr Merino, který jim vydrží dalších deset let, takže ho pak může nosit ještě jejich syn anebo dcera. Lepší, než aby si jich koupili za sezonu pět a pak je postupně vyhazovali. Naši zákazníci nad tímhle zkrátka více přemýšlejí,“ vysvětluje Dominika Křenková.

Skladbu produktů, kterou HRST nabízí, vybírají velmi pečlivě. Část tvoří produkce lokálních řemeslníků a umělců. Další Dominika vyhledává sama například na sociálních sítích.

„Vycházíme pochopitelně hodně z toho, co nám se líbí. Ale také už velmi dobře víme, co zajímá naše zákazníky. Zároveň také dbáme na to, aby ty věci byly originální a kvalitní, řemeslně dobře zpracované, kreativní,“ popisuje Dominika Křenková.

HRST ale není „jen“ obchůdek. Chcete se dozvědět víc? Navštivte ji ve vnitrobloku v Moskevské ulici v Liberci například v rámci vánoční akce HRST ve dvorku, která se koná 3. prosince. Pokud tenhle jarmark nestihnete, můžete ji navštívit pochopitelně i v jiný den. A nebo si alespoň můžete poslechnout další díl naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.

Příjemný poslech!

Hledali prostor, který by si mohli půjčovat a sušit tam maso a dnes jsou z nich řezníci se vším všudy. Učili se od mistra řezníka a objevili v sobě opravdovou lásku k řemeslu. Mohli jste je znát jako U Řízka a Roštěnky, ale nakonec vyhrál název Mass.na.

Široké portfolio masných výrobků i syrového masa dnes znají lidé v celém Libereckém kraji i za jeho hranicemi.

Ani Eva Jiřičková ani Marek Piroch nejsou původem od fochu. Vystudovali hotelovku, Eva pak ještě mezinárodní obchod a Marek se stal manažerem. Stále je ale lákalo něco sami vyrábět a vzhledem k oboustranné lásce k jídlu šly jejich úvahy tímto směrem. Neodradilo je ani množství legislativních povinností, které se k potravinářské produkci vážou.

Jak Eva říká: “Učili jsme se řadu věcí za pochodu. To, že nejsme z řeznického oboru, mělo dost nevýhod. Zároveň v tom ale spatřujeme i velké výhody. Nebyli jsme svázaní tím, co vás ve škole naučí, nebáli jsme se experimentovat a jít i do jiných postupů, které bychom nejspíš jinak ani nevyzkoušeli. Zároveň jsme měli obrovské štěstí na toho nejlepšího učitele, jakého jsme mohli mít. Naším mentorem byla pan Rúta z Českého Dubu, od něhož jsme řeznictví převzali. On byl z řeznické rodiny, řezničil jeho tatínek i dědeček. Navíc měl i své hospodářství, takže jsme se naučili hodně i o péči o zvířata.“

Učňovský kurz pod vedením mistra svého oboru přímo v procesu práce byl tou nejlepší školou života. Jak říká Eva Jiřičková, dnes již paní řeznice, řeznictví patří do každého městečka, a to že ho v Českém Dubu mohli zachovat a pokračovat v tradici, pro oba společníky mělo velký význam. Jejich cesta za sušeným masem je tak dovedla k prosperující značce, pod kterou dnes mohou zákazníci nakoupit nejen čerstvé maso. Postupně se pouští do nových a nových výrobků. Poctivé klobásy na gril, salámy, u kterých se nemusíte ptát, jestli jsou bezlepkové – jak by se tam lepek vzal, diví se paní řeznice. Výrobu dnes celou přesunuli do prodejny v Liberci Ruprechticích. Zdrojem masa jsou místní farmáři. Krom toho, že je zajímá, jak dobytek chovají a jak kvalitní maso od nich tedy bude, důležitý je i proces porážky a výběr jatek.

„V první fázi výběru dodavatelů nás zajímá i to, jak farmář k chovu přistupuje, jestli má svou práci rád,“ líčí Eva Jiřičková. „Je důležité nejen jak kvalitně jsou zvířata krmená, ale i to jaký typ chovu to je, jak se ke zvířatům chovají.“  Věděli jste, že třeba prasátka jsou velmi hravá a díky chovu na slámě se nenudí a pak si nekoušou ocásky, protože mají jinou zábavu?

A co aktuální trendy omezování konzumace masa?

„Ani my nejsme toho názoru, že maso a vůbec uzeniny by se měli konzumovat denně. Co nám na celém kolečku naší produkce dává smysl je udržitelnost,“ vysvětluje řeznice. Jejich dodavatelé z řad farmářů i oni sami jdou cestou kvality a nikoli kvantity. Ekonomický oběh zůstává v kraji, farmy v malém měřítku fungují ekologicky udržitelně, starají se o krajinu.

Zákazníci Mass.ny jsou si toho vědomi a upřednostňují kvalitu před kvantitou navíc podpořenou hřejivým pocitem podpory místních lidí i přírody.

Co v sobě skrývá zajímavě psaný název firmy Mass.na, jaké kotrmelce si cestou za dvěma úspěšnými prodejnami a řadou vlastních masných výrobků prošli a na co se můžeme těšit v předvánoční nabídce? Nejen to se dozvíte v dalším díle podcastu Hlavou, srdcem a rukama.

Příjemný poslech.

 Ovocné i zeleninové dary přírody zpracovává Michaela Bílková po celý rok. Vztah k zavařování zdědila nejspíš po babičce. Že by to ale mohla být vášeň naplňující i její pracovní den, to způsobilo až setkání s knihou Blanky Milfaitové Příběh opravdové vášně. A nejen knihou. Míša Bílková se vydala na cesty za dobrodružstvím i marmeládou a milovníci pokladů přírody zavařených ve skleničce je dnes znají pod značkou Moje marmeláda.

Jaro otevírá sezónu jahodami, přes léto je nejvíce práce s naším sezónním ovocem i zeleninou a od listopadu je čas na cizokrajné citrusy, jejichž sezóna spadá do naší zimy. Vlajkovou lodí značky Moje marmeláda jsou podle Míši Bílkové džemy. Stále tápete, jaký je rozdíl mezi džemem a marmeládou? Dřívější názor, že je to podle toho, zda pochutina obsahuje kousky ovoce či nikoli, vyřešila legislativa Evropské unie. Podle ní je marmeláda to, co obsahuje větší podíl citrusového ovoce. Všechno ostatní jsou džemy, které se dělí ještě do dalších kategorií. „Moje kategorie je „extra džem“, který má vysoký podíl ovoce, a navíc ještě s nízkým obsahem cukru, protože nechci své výrobky příliš doslazovat,“ vysvětluje Míša Bílková. Stále více zákazníků si ale nachází cestu i k jejím marmeládám – tedy těm vařeným z citrusů.

„Vařím marmelády anglickým způsobem, tedy plod i s kůrou. A ta marmeládě dodává větší intenzitu hořkosti, a to ne každému chutná. Zákazníci si na ně začínají zvykat, je to zkrátka buď tak, že ji máte rádi anebo vám vůbec nechutná.“

V portfoliu značky Moje marmeláda najdete i opačný pól chuti a vedle ovoce zaváří paní Bílková i zeleninu v podobě různých chutney a vyrábí i hořčice.

Pravidelné můžete její výrobky nakupovat na farmářských trzích v nedaleké České Lípě i jinde po okolí, oblíbené má trhy třeba v Roudnici nad Labem. Marmelády a džemy nepatří k základním potravinám, projevuje se zde finanční krize? Zákazníci podle paní Bílkové již uvažují směrem ke kvalitě a koupí si její produkty třeba méně častěji, ale radši než sice levnější ale nekvalitní a méně chutný výrobek.

„Zajímají se i odkud pochází ovoce, které zpracovávám a někdy si myslí, že si všechno pěstuji sama. To je sice hezká představa, ale to bych se už na trhy nedostala vůbec,“ usmívá se Míša. „Soběstačná jsem v případě jablek a hrušek, ale ostatní ovoce odebírám od pěstitelů z nejbližšího okolí.“

Zatím je kde brát, ale jak Míša Bílková přiznává, někteří menší pěstitelé jsou již staršího věku a nemají hospodářství komu předat.

A co je v portfoliu značky Moje marmeláda nového? Absolutní horkou novinkou je zeleninová pochoutka chow-chow s česnekem a chilli. Netrapte se, že nevíte, jak to vyslovovat, až ochutnáte, dojdou vám stejně všechna slova. A pro milovníky sladkých obsahů skleniček je to jedinečná kombinace meruněk a růžového vína.

Obě dobroty získaly ocenění v nedávné soutěži Českolipský výrobek roku 2023. Čím okouzlily porotu, co nejraději mlsají zákazníci a co tříletý syn paní Bílkové? A jak si vedou její výrobky v mezinárodní konkurenci? Nejen to se dozvíte při poslechu dalšího dílu podcastu Hlavou, srdcem a rukama.

Příjemný poslech.

Vedle vlastní tvorby se už pátým rokem věnuje i práci s nastupující generací šperkařů a designérů, u nichž, jak často zdůrazňuje, klade maximální důraz na řemeslnou preciznost a smysl pro detail. Stejně tak ale v jeho oblíbené disciplíně – autorském šperku, dokáže u studentů podporovat a rozvíjet odvahu a touhu experimentovat. Šperkař, designér, výtvarník, grafik a v neposlední řadě i pedagog MgA. Martin J. Pouzar, MCA, se stal dalším hostem naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama, v níž vám představujeme zajímavé osobnosti z Libereckého kraje, které se věnují řemeslům, umění, ale také tvorbě a rozvoji autorských značek.

Martin J. Pouzar studoval Uměleckoprůmyslové zpracování kovů na SUPŠ a VOŠ v Jablonci n. Nisou, Pedagogiku pro mistry odborné výchovy na Technické univerzitě v Liberci (TUL),  zároveň je absolventem na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, na Fakultě multimediálních komunikací v ateliéru Průmyslový design (prof. akad. soch. Pavel Škarka), a na Západočeské univerzitě v Plzni na Fakultě designu a umění L. Sutnara v ateliéru Design kovu a šperku (doc. M. A. Petr Vogel).  

Kromě jiných aktivit působí jako pedagog na Katedře designu Textilní fakulty Technické univerzity v Liberci, a to konkrétně v ateliéru skla a šperku v Jablonci nad Nisou. Tam vede studenty mimo jiné i při navrhování a tvorbě autorského šperku, tedy oboru, který patří mezi nejmladší disciplíny volného výtvarného umění.

„Autorský šperk, alespoň tak, jako ho vnímáme a chápeme my šperkaři, v sobě může ukrývat každou z disciplín výtvarného umění. Takový šperk může být malou sochou, malým obrazem, malou instalací. Čím mě naprosto fascinuje, je to, že nemá žádné limity. I díky tomu mě nikdy nepřestane bavit. A to nejen materiálové, protože vyrobit se dá skutečně z čehokoliv. Často nemá ani limity například v tom, zda je vhodný k nošení či nikoliv. Mnohdy vlastně ani dobře nositelný není. I přesto, že se jedná o brož nebo o prsten. Hranice mezi autorským šperkem a zcela volným výtvarným vyjádřením, třeba plastikou, se tady zcela prolínají. Respektive, ty hranice tam ani nejsou,“ říká tvůrce a pedagog Martin J. Pouzar.

Jak náročné je autorský šperk studovat?

A dá se tímhle uměleckým oborem v Čechách vůbec uživit?

Nejen na tyhle, ale i řadu dalších otázek, najdete odpovědi v dalším dílu našeho podcastu Hlavou, srdcem a rukama.

Přejeme vám příjemný poslech!

„Smyslem nebylo přenést si sem do Uličky celou dílnu a svou výrobu,“ upřesňuje Pavlína Hájková. „Taková byla i dohoda s městem, že tu nebudeme prášit, dělat pokusy s kyselinami a podobně,“ směje se.

Cílem je předvádět řemeslo tak, aby to bylo zajímavé pro návštěvníky i z řad turistů a zároveň to bylo pro nás reálně místo, kde můžeme pracovat. Různě se tu kloubí showroom s možností nákupu, místo pro setkávání se zákazníky a zároveň příležitost pro veřejnost vidět proces tvorby. To se ostatně ukázalo jako velká příležitost pro samotné řemeslnice. Díky možnosti sledovat svou práci navzájem, zkoumat řemeslné postupy a práci s různými materiály.

„Zjistily jsme, že se dokážeme navzájem inspirovat a začaly vznikat nové projekty.“

Vedle samotného provozu dílen pořádají řemeslnice i různé řemeslné workshopy. Při nich se krásně začaly propojovat dovednosti jednotlivých členek uskupení a nejvíc z toho mohou těžit právě zájemci z řad veřejnosti. Nabízí se jim naprosto unikátní příležitost vyzkoušet si různé techniky a vytvořit si originální výrobek.

Čerstvě se otevřel také prostor v patře nad obchody, kde vznikla galerie a plány jsou do budoucna třeba i na kavárnu.

Jaké jsou další plány na rozvoj projektu i ohlédnutí do historie Turnovského díla vám přináší aktuální díl podcastu Hlavou, srdcem a rukama.

Přejeme příjemný poslech!

Může se vám hodit:

http://ulickaremesel.cz/

https://www.facebook.com/groups/ulickaremesel/

Tradičnímu hrnčířskému řemeslu a kamenině, se kterou pracuje nejčastěji, nakonec Marie Skuhravá z Jablonce nad Nisou propadla natolik, že zanedlouho začala stavět vlastní malou dílnu a založila značku Keramikuju.cz.

„Jsem samouk. Mamka mi sice umožnila se dostat k prvnímu kruhu a ukázala úplný základ, protože ona sama keramička nikdy nebyla. Nicméně postupně jsem se učila krok za krokem. Z videí na YouTube, ale i vypůjčených knih. No a nakonec jsem se do toho pustila naplno,“ vzpomíná po třech letech mladá keramička, která v začátcích trávila spoustu času tím, aby se řemeslo naučila co nejlépe.

Výrobků, které začala tvořit nejprve pro sebe, si postupně začali všímat i přátelé a kamarádi. Později si pak vytvořila i profil na Instagramu, kde ji dnes sleduji na 18 tisíc followerů, a díky němuž ji vyhledává většina zákazníků.

„Mám i e-shop, ale ten aktuálně nechávám celý přestavět a udělat od základu nový, protože původní už zkrátka nevyhovuje mým požadavkům. To, co vyrobím, navíc většinou prodám přímo přes Instagram a v e-shopu. A to tak rychle, že jsem velmi často brzy vyprodaná,“ vysvětluje s úsměvem mladá keramička a dodává, že za celou dobu své krátké kariéry neuvažovala o jiných prodejních kanálech, protože k tomu nemá důvod. Cíleně vynechává i různé trhy a design markety. Prý proto, že na trzích nemá šanci oslovit správné zákazníky. U design marketů se jí zase nevyplatí investovat do pronájmu za prodejní místa, protože jsou nastavené tak, že konkrétně jí se to ekonomicky nevyplácí.

Nově letos začala zkoušet i formát POP-UP store, který v jejím případě znamená, že si zákazníky pozve přímo do své keramické dílny v Jablonci nad Nisou. Na podzim chce vyzkoušet i jeden v Praze.

„No a část mých výrobků prodají různé kamenné obchůdky, nicméně klíčový je pro mě e-shop a objednávky, které lidé aktivují přes Instagram,“ popisuje keramička.

Ačkoliv se svému řemeslu věnuje naplno teprve několik měsíců, už začíná uvažovat o tom, že by své aktivity ještě dál rozšířila.

„Sotva jsem dokončila malou dílnu, tak jsem začala pokukovat po větším prostoru. Mám totiž takový sen, že bych založila ateliér, kam by se lidé mohli objednávat na workshopy. Ideálně bych ráda prostor tak pro pět nebo šest žáků. To by ale znamenalo i více keramiků, kteří by řemeslo učili. Musím to ještě vše dobře propočítat, nicméně jeden takový prostor už mám vyhlídnutý,“ vypráví s nadšením zakladatelka Keramikuju.cz Marie Skuhravá.

A co by poradila těm, kteří zvažují, že by začali podnikat a chtěli založit podobně malou značku, jako je její Keramikuju.cz?

„Hlavně začněte. Je to klišé, ale je to tak. Spousta lidí o tom jen mluví, ale nakonec nezačnou, což je škoda. A pokud se toho bojíte, tak to nejprve začněte dělat jako „bokovku. Klidně po nocích. Váš čas přijde. Zároveň začněte s vlastní věcí a ne s něčím, co jen teď krátkodobě zrovna frčí. Myslím, že s tím se nedá prorazit,“ doporučuje Marie Skuhravá.

Jak dlouho jí trvalo, než si začala v řemesle věřit? Jaké má další sny a jak vůbec vznikl název její značky?

Odpovědi na tyto, ale i další otázky, si můžete poslechnout v dalším díle našeho podcastu Hlavou, srdcem a rukama.

Příjemný poslech!

„Než jsem se to naučil a získal jistotu, že můžu skutečně kávu pražit a zodpovědně nabízet zákazníkům, trvalo to bezmála rok. Samozřejmě, že jsem na začátku spoustu kávy upražil špatně. Takže šla do koše,“ vzpomíná dnes zakladatel a provozovatel značky Liberecká pražírna Ondřej Čermák.

Ačkoliv začátky podnikání nebyly vůbec jednoduché a minimálně prvních 8-10 měsíců hodně zápasil s tím, aby se jeho nápad ujal a on podnikání alespoň v základu nastavil, nakonec se to povedlo a dnes, po osmi letech, by prý neměnil za nic jiného.

„Ani omylem. Nebylo to snadné, ale moje malá živnost mi dává obrovský pocit svobody i zodpovědnosti, což mi vyhovuje. Jasně, někdy je nevýhoda, že jsem na to sám, ačkoliv rodina mi zejména na začátku hodně pomohla  a pomáhá do dnes. Nicméně většinu věcí a hlavně samotná provoz malé pražírny s kavárnou si zajišťuji především sám. No, a když musím třeba na pár dnů na operaci, jako nedávno, nebo jedu na dovolenou, prostě to dám vědět svým zákazníkům s předstihem a pak na potřebnou dobu zavřu,“ vysvětluje.

Důvěru, spolehlivost  a osobní vztah se svými zákazníky považuje za to nejdůležitější, co k provozování své živnosti potřebuje.

„Kvalitní káva a servis je samozřejmost. Hned potom je zásadní takový, ať „intimní“ vztah se zákazníky. Vždycky, když přijde někdo nový, snažím se ho poctivě formou několika otázek „oťukat“, abych zjistil, na jakou kávu má vlastně chuť. No a pak nabídnout tu, která by v daný okamžik nejlépe vyhovovala,“ popisuje Ondřej Čermák s tím, že kontakt s lidmi ho těší a vsadil na něj už od začátku, kdy svou živnost otevíral.

„Na prvním místě, a to so jistě spousta Liberečanů pamatuje, jsem měl prostor, který byl veliký tak do 10 metrů čtverečných. A přesto se tam lidé rádi zastavili nejen pro kávu s sebou, ale i jen tak, na místě. Hodně tam chodívali třeba lidé z divadla. Takže jsem zažíval třeba situace, kdy se v tom malém krcálku sešli o pauze v divadle čtyři operní zpěváci a u kávy si tam notovali společně árie, což byl fakt skvělý zážitek,“ vzpomíná zakladatel malé pražírny.

Když se musel před dvěma lety přestěhovat na novou adresu v Rumunské ulici, jeho zákazníci se přesunuli za ním. A postupně se objevují další.

Jakou kávu a proč Ondřej svým zákazníkům v Liberecké pražírně nabízí? Kolik má druhu a jak si vybírá dodavatele?

Proč nedělá v poslední době oblíbenou kombinaci kávu s tonicem? A jaký druh kafe by vám doporučil domů nebo na dovolenou?

Odpovědi nejen na tyhle, ale i mnohé další otázky, vám nabídne další díl naší podcastové série  Hlavou, srdcem a rukama, která je součástí portálu Liberecký kraj sobě, jež mapuje příběhy regionálních značek, výrobců, tvůrců a umělců v našem regionu.

Příjemný poslech.

K založení jejich první společné značky TO CHCEŠ je „donutili“ kamarádi a známí, kterým Michaela s Dominikou dlouho vyprávěly, že o podobném typu živnosti uvažují. Spolupráce, kterou obě kamarádky postavily na navrhování a výrobě věcí převážně ze lnu, se po letech posunula i k otevření designového kamenného obchůdku s názvem HRST v centru Liberce. O něm si ale budeme povídat někdy příště, protože prvním na místě byl, je, a stále bude projekt TO CHCEŠ.

Poprvé se zakladatelky značky Michaela Pogarová s kolegyní Dominikou Křenkovou potkaly před pár lety při studiu textilní fakulty na Technické univerzitě v Liberci. Už tehdy „koketovaly“ s myšlenkou, že by se autorské tvorbě s textilem rády věnovaly i po škole.

Postupně a nejprve trochu s nadsázkou začaly utvářet koncept a obsah pro založení autorské značky, z níž se později vyklubala malá dílna TO CHCEŠ, která se věnuje především navrhování a výrobě doplňků do domácnosti a oblečení s potisky, kterým vévodí stále populárnější materiál – len.

„Je skvělý třeba na povlečení, prostěradla, utěrky, zástěry. S těmito doplňky jsme i začínali, ale postupně nás kamarádi a zákazníci stále více žádali o to, abychom začali dělat i vlastní oblečení. Lněná móda je nyní hodně populární. Proto máme i velmi pestré složení zákazníků,“ říká spoluzakladatelka TO CHCEŠ Michaela Pogarová.

Jejich návrhy a střihy zákazníky postupně zajímaly čím dál více. Stejně tak jsou populární i některé jejich potisky.  

Většinu zákazníků prezentují jednotlivci, občas se jim ale ozvou i  firmy, které poptávají například doplňky do hotelů.

Při rozjezdu malého podnikání jim především v Libereckém kraji hodně pomohly výjezdy na různé trhy a design markety. Dnes už si je vybírají a účastní se jich jen dvakrát za rok, protože připravit se na podobnou akci je náročné a s příchodem rodiny už jim na to nezbývá tolik času.

Zatímco Michaela by se při propagaci značky bez světa marketingu a především sociálních sítí obešla, její kolegyně Dominika se v nich cítí jako ryba ve vodě. Baví jí to a je to znát i na způsobu a formě komunikace, kterou značka TO CHCEŠ, ale i prodejna HRST, používá.

Z hlediska obchodu jsou pro ně zajímavým zdrojem některé kamenné prodejny v Praze a na Moravě, odkud obě pocházejí.

„Náš eshop je pro nás rovněž důležitý. Máme ho spíše pro značku HRST, ale není to hlavní prodejní kanál,“ vysvětluje Michaela Pogarová.

Ačkoliv původně před sedmi lety Míša s Dominikou začínaly s prodejem svých věcí v dnes již neexistujícím Obchodě Jinak, který byl vedle legendárního libereckého bistra Mikyna, později našly nové zázemí pro svou dílnu i vlastní designový obchůdek HRST ve vnitrobloku domů v Moskevské ulici v centru Liberce.

Právě tam mají svou oázu klidu a kreativity, kterou když navštívíte, získáte pocit, že jste alespoň na okamžik „mimo čas a prostor“.

Proč mají zakladatelky značky rády právě len? Jaký typ zákazníků je už řadu let vyhledává? A proč neuvažují o tom, že by rozšířily počet lidí, kteří jsou součástí jejich dvou značek?

Odpovědi nejen na tyto, ale i další otázky se dozvíte v dalším dílu naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.

Příjemný poslech!

„Vzali mě a začali seznamovat s tím, jak vlastně taková papírna funguje, jak vyrábí. Ta práce mě zanedlouho úplně pohltila. Cítil jsem se u ní dobře. Měl jsem z té práce zkrátka krásný pocit. Velmi záhy poté, co jsem začal, jsem měl jasno, že přesně tohle je cesta, kterou bych se chtěl v životě vydat,“ vzpomíná po letech Michal Gorec, zakladatel a majitel malé české dílny na ruční výrobu papíru s názvem Papyrea, kterou postavil na zahradě u svého domu ve vesničce Zdislava v Libereckém kraji.

Než se stal malým českým papírníkem, strávil 12 let v bankovnictví. Tam se postupně vypracoval až na šéfa regionální pobočky. A jak sám říká, měl vlastně relativně spokojený život a skvělý plat. Jenže, mysl a hlavně srdce ho táhly někam úplně jinam.

„Rozhodnout se, že se budu naplno věnovat výrobě papíru, zrálo dlouho. Pořád jsem o tom někomu vyprávěl no a přátelé a známí se po čase připomínali. A neustále se ptali, tak co, kdy už to bude? Spousta lidí nám ale taky nevěřila. Shodou okolností se tehdy v bance redukovali některé pozice a já dostal nabídku odejít. A protože mi k tomu navrhli i slušné odstupné, neváhal jsem. I přesto, že jsme do toho zároveň byli v očekávání narození syna. No zkrátka období plné zvratů,“ vypráví Michal Gorec s tím, že přestože začátky nebyly jednoduché, když si vše hodnotí zpětně, prý by rozhodně neměnil.

„Naopak. Trochu lituju, že jsem to rozhodnutí neudělal dřív,“ dodává papírník.

Značka Papyrea si nějaký čas hledala místo na trhu. Přestože v Česku a na Moravě je podobných větších či menších dílen a manufaktur, že je člověk spočítá na prstech jedné ruky, dostat se do povědomí zákazníků nějaký čas trvalo.

„Měli jsme tehdy ohromné štěstí na média. Velmi nám to pomohla. Zkrátka, jednou přišla Česká tisková kancelář, vydali text a fotografie a zanedlouho se u nás dveře papírny netrhly. Přijela Česká televize z pořadu Toulavá kamera, pak novináři z deníků, časopisů. Tehdy nám to ohromně pomohlo a pomáhá vlastně až dodnes. Vždycky, když se někde objevíme, ozvou se na základě těch vystoupení zákazníci. A poptávají i různé objednávky. V televizním pořadu se objevíme s tématem svatebních alb, které vyrábíme, a zanedlouho poté se nám ozve několik zákazníků, že chtějí album právě od nás, což nás pochopitelně těší,“ popisuje Michal Gorec.

Přestože Papyrea existuje už 10 let, Michal má s malou manufakturou do budoucna spoustu dalších plánů. A k tomu ještě jeden velký, zatím nesplněný sen.

„Už před lety jsme tady u nás v obci koupili starý, nevyužitý teletník. Rádi bychom z něj postupně vytvořili takové malé centrum, kde by lidé našli nejen další část naší papírny, včetně prostoru pro pořádání kurzů, prezentací a jiných akcí. Ale také ubytování a zájezdní kavárnu. Bohužel, musíme ještě nějaký čas počkat, až se změní územní plán. Zároveň nám původní rozpočet významně narušila pandemie, takže dneska by to znamenalo půjčit si a investovat jednou tolik peněz. Tak uvidíme, každopádně ta myšlenka mě jen tak nepustí, pracujeme na tom a věřím, že to bude naše další cesta, kterou se vydáme,“ popisuje papírník Michal Gorec. 

Zajímá vás, jak se ruční papír vyrábí a jaké materiály k tomu ve Zdislavě používají? Věděli jste, že papírové přání, ale i celý zápisník či desky si můžete vyrobit například ze starých džínových kalhot?

A chcete se dozvědět, jaké základní techniky zpracování papíru v Papyree používají? A zda je baví víc ta západní nebo ta japonská?

Jak dlouho vůbec výroba papíru trvá? A tušíte, co všechno se dá do ručně vyráběného papíru přimíchávat? Kovové špony? Psí chlupy?

Odpovědi na tyto, ale i mnohé další otázky, se dozvíte v dalším díle našeho podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.

Příjemný poslech!

Nápad navrhovat vlastní motivy a tiskou je na triko dostala Hana Koubková před několika lety na Floridě. Tehdy ještě netušila, co všechno bude muset udělat, aby z původní „zábavy“ nakonec vznikl základ pro založení vlastního podnikání a značky HANK, která zákazníkům nabízí vlastní oděvy do města a do přírody, navíc s originálními potisky.

Hana a její švagrová Klára Koníčková, která se k ní později přidala, sázejí nejen na originalitu, ale především na kvalitu. A to nejen materiálů, ze kterých si nechávají šít autorské kolekce věcí, určených pro celou rodinu, jejich zpracování, a v neposlední řadě i na návrhy originálních motivů, které si na ně můžete nechat vytisknout.

„Když jsem tehdy doma přišla s nápadem, že budu vyrábět trička s originálními potisky, mamka pronesla, že jsem blázen, že takových triček je všude spousta. A že to nebude fungovat a nikdy mě to neuživí,“ vzpomíná s úsměvem na své začátky Hana Koubková a dodává: „Přesto mě rodina podpořila a pomohla při prvních pokusech. U nás jsou totiž všichni tak trochu podnikaví. Táta mi tehdy vyrobil první sítotiskový stůl, takové monstrum to bylo. Ale díky jeho šikovnosti nás vyšel na tři tisíce, přitom běžně stál na trhu třicet. No a mamka se stala mojí první „pokladnou“. Půjčila mi prvních pár stovek na investici do triček a mikin. Většinou z výprodeje. Hodně mi v začátcích pomohl i Honza Hák, můj učitel ze střední školy, který mi do začátku věnoval dvě síta, nějaké barvy a spoustu cenných rad.“

Ze značky, která na začátku tiskla své návrhy na trička a mikiny od různých výrobců, se postupně stal autorský brand, který pracuje s vlastními střihy a také ověřenými materiály. Tomu pak odpovídá i cena.

„Ano, narážíme i na zákazníky, kterým se naše věcí zdají drahé. Ale za každým naším výrobkem je spousta poctivé práce. Je to vždy otázka rozhodnutí. Pokud chci kvalitnější věcí, nemůžou být pod cenou. Navíc, zákazník si nemusí koupit těch triček pět, stačí jedno. Víc si tak i rozmyslí, co kupuje. Tím trochu bojujeme i proti přehnanému konzumu, který nás obklopuje,“ vysvětluje Klára Koníčková.

Jedním z důvodů, proč zákazníci nakupují oblečení od značky Hank, je podle ní design potisků, které si zákazníci můžou vybrat jak na webu, tak při osobní návštěvě v nedávno nově otevřeném obchůdku značky na třídě 1. Máje v dolním centru Liberce.

Stejně tak dokáží přenést na oblečení i většinu motivů, které si zákazníci sami přejí. Jak zdlouhavá a trnitá byla cesta značky Hank od jejích začátků až doposud. Jaký používá marketing?

A jak si Hana s Klárou představují její budoucnost? Na tuhle, ale i řadu dalších otázek, najdete odpovědi v dalším pokračování našeho podcastu Hlavou, srdcem a rukama.

Příjemný poslech!

Před 9 lety založil a začal provozovat jedno z nejvyhledávanějších bister v Libereckém kraji, které pojmenoval ⁠Q Burger⁠. Už tehdy Aleš Kuncl z Jablonce nad Nisou vsadil na kvalitní suroviny a špičkově připravované i servírované burgery. Před rokem pak přidal do svého gastro portfolia další podnik, který otevřel jen pár metrů od své první provozovny a pojmenoval ho příznačně ⁠Pralinqa⁠, kde pro své zákazníky spolu s kolegy vyrábí originální čokoládové pralinky a řemeslnou zmrzlinu, tedy legendární gelato.

„Dlouho jsme pro náš první podnik – ⁠Q Burger⁠, hledali nějakou sladkou tečku. Vlastně si ji přáli zákazníci. Zkoušeli jsme například různé cheesecaky, ale nebylo to ono. Nakonec nás k rozhodnutí otevřít si výrobnu kvalitních pralinek a řemeslné zmrzliny paradoxně přivedla pandemie, kdy jsem najednou měl víc času. Tak jsem si pořídil knihy, a začal sledovat online i workshopy mistrů z celého světa, kteří se kvůli covidu rozhodli vstoupit víc do online prostoru,“ vzpomíná provozovatel dvou podniků Aleš Kuncl s tím, že původně s manželkou a dvěma přáteli uvažovali nejprve o tom, že budou vyrábět čokoládu. Velmi záhy ale usoudili, že výrobců kvalitní čokolády je na českém trhu už celkem hodně a navíc to umějí na velmi vysoké úrovni.O tom, že se vítězným novým produktem stanou nakonec pralinky, rozhodla mimo jiné i fotografie, kterou Aleš Kuncl objevil na sociální síti. Svým designem mu totiž připomněla skleněné perle, tedy jeden z tradičních výrobků, které podtrhují tradici sklářského řemesla v jeho oblíbeném městě na severu Čech.

„Od začátku jsem věřil, že pokud se nám podaří vyrábět pralinky, které budou z opravdu kvalitních surovin, a zároveň vznikne to propojení s tradičním sklářským průmyslem, že to zákazníci ocení. ⁠Pralinqa⁠ je vlastně místem, kde s hrdostí spojujeme řemeslnou výrobu a to nejlepší z historie i současnosti našeho kraje. A je nám ctí, navázat na umění našich předků a propojit krásu jabloneckého skla a svět čokolád,“ říká Aleš Kuncl.Vedle pralinek se rozhodli v novém podniku vyrábět a svým zákazníkům nabízet také legendární gelato. I jeho přípravu si musel Aleš nejen nastudovat z knih a videí, ale zároveň se kvůli němu vypravil i na zkušenou za skutečnými mistry tohoto řemesla do Itálie. Jak dlouho mu trvalo, než se postupy na přípravu a výrobu kvalitních pralinek a legendární řemeslné zmrzliny naučil? Kde získává suroviny pro jejich přípravu? A které gelato je to nejlepší?Odpovědi na tyto, ale i další otázky, si můžete poslechnout v dalším dílu naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.

Příjemný poslech!

Svůj první zápisník a skicák si zkusila vyrobit poté, co na trhu nenašla takové, se kterými by byla na 100% spokojená. Postupně se pak začala učit a hledat styl, který jí a jejím zákazníkům bude vyhovovat, aby po letech zkoušení, testování a hledání založila před šesti lety vlastní značku s neobvyklým názvem MU:RA.

Od té doby stvořila nespočet originálních zápisníků, skicáků, alb a diářů. Hlavně prý pro ty, kdo nezapomněli psát a kreslit, ale i pro ty, kdo milují vůni nepopsaného papíru a umí snít.

„Techniku jsem se učila z knih a zkušenosti získávala praxí. Tehdy jsem šila často až po setmění, kdy už všichni spali, a já měla na tvorbu klid. V noci se mi na okno slétaly můry, jako tiché pozorovatelky, a mě bavilo sledovat jejich cesty po skle. Často jsem končila s prací nad ránem, když se život ve městě probouzel a můry odlétaly. Těmi drobnými tvorečky jsem se ale často inspirovala a i proto nakonec dala své tvorbě název MU:RA,“ popisuje vznik své značky návrhářka a tvůrkyně Stanislava Procházková.

Přestože knihy, ale i zápisníky ji obklopovaly už v dětství, kdy díky povolání své maminky trávila spoustu času v knihovně, nakonec se z ní nestala ani knihovnice, ani knihařka. Shodou okolností se nakonec věnovala studii sklářského řemesla a dodnes působí jako designérka. Papír, kůže a dřevo, tedy materiály, které používá při výrobě svých bloků a alb si ji ale nakonec stejně našly. 

Jedním z jejích netradičních nápadů jsou zápisníky a alba z březové kůry. Že je to nemožné? Naopak. Jde to. Ostatně, když si je u značky MU:RA sami vyzkoušíte, věřím, že nám dáte za pravdu.

„Nápad vytvořit březový blok jsem dostala někdy na jaře 2016, kdy jsem celá vystresovaná dokončovala bakalářskou práci ve škole a často se chodila uklidňovat do lesa. K finální instalaci svého díla v rámci studia jsem potřebovala březové pruty. A když jsem stála v lese nad padlou břízou, bylo mi hrozně líto vzít si jen to proutí a zbytek té krásy nechat ležet. Takže jsem z kmene pracně vydolovala kousky kůry a donesla je do ateliéru, kde jsem s nimi začala experimentovat. K tomu, jak bloky vypadají dnes, jsem došla vlastní cestou, která byla plná objevů i nepříjemných překvapení,“ vzpomíná Stanislava Procházková.

Začátky prý ale byly krušné. První bloky se kroutily jako háďata a techniku vazby ještě neměla v rukou tak, jak by potřebovala. Nehodlala se ale jen tak vzdát a nakonec přece jen metodou pokus - omyl začaly vznikat první březové deníky.

Kůru, kterou pro jejich výrobu používá, ale nikdy nesbírá z živých stromů. Takovou má zásadu, kterou si dala už v první chvíli a drží se jí dodnes.

Jaké další materiály má MU:RA ráda? A proč má výrobu svých bloků a diářů pouze jako vedlejší zaměstnání? Odpovědi nejen na tyto otázky se dozvíte v dalším dílu naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.

Příjemný poslech!  

Ano, přátelé, málem jsme na to v tom shonu všedních dnů zapomněli, ale je to tak! Náš, a věříme, že i váš oblíbený podcast Hlavou, srdcem a rukama slaví přesně rok od chvíle, kdy spatřil světlo světa!

Proto jsme se tentokrát rozhodli trochu bilancovat a také vám poděkovat za přízeň. Počet tvůrců, firem a značek, které chtějí být součástí naší databáze na webu www.lksobe.cz, tedy projektu Liberecký kraj sobě, který má pod svými křídly Liberecký kraj a Agentura regionálního rozvoje (ARR), se postupně rozrůstá. Už je vás přes 310, z čehož máme ohromnou radost a moc vám za to děkujeme.

V dnešním díle si jeho autoři Petra Handlířová a Tomáš Tesař připomenou epizody, které oni sami považují za nejzajímavější. Dále si připomeneme, jaké základní podmínky musí splňovat každý, kdo se chce do databáze www.lksobe.cz přihlásit, a v neposlední řadě si řekneme i pár tipů k tomu, co nás i vás letos v rámci spolupráce s dalšími partnery a projekty čeká.

Za uplynulých dvanáct měsíců jsme vám přinesli příběhy z různých koutů našeho kraje, ale především tipy na značky a tvůrce, kteří nás něčím výjimečným či netradičním zaujali.

Za všechny si připomeňme třeba zakladatele farmy na microgreens s názvem BeeHydro v centru Liberce, nadšeného výrobce mořských kajaků a zakladatele značky Triena Standu Klokočníka, Střední školu hospodářskou a lesnickou ve Frýdlantu, nebo nožíře a šperkaře Václava Nikendeye se svojí značkou Ursulus Craft.

Nejpozději za 14 dnů vám pak přineseme nový rozhovor s některou z dalších osobností, která – jak pevně doufáme – vás může nejen inspirovat, ale třeba také motivovat k tomu, že i vy sami se nakonec odhodláte začít něco tvořit, vyrábět, ale i nabízet svým zákazníkům.

Těšte se, jména vám pochopitelně nyní neprozradíme, ale napovíme, že minimálně vás čeká pořádné maso, sklo a keramika!

Děkujeme za vaši přízeň, podporu, ale také nápady a tipy, které nám posíláte. Vážíme si toho.

Příjemný poslech!

„Už jako teenager jsem pravidelně navštěvoval místní herní klub a díky tomu se doslechl o připravovaném prvním mistrovství ČR ve hře Carcassonne. Přihlásil jsem se, turnaj vyhrál a v následujících deseti letech titul mistra ještě pětkrát obhájil a třikrát získal stříbro. To mi otevřelo možnost reprezentovat i na světových turnajích, kde jsem se nakonec vždy umístil v první desítce,“ vzpomíná dnes již bývalý aktivní hráč a už šestým rokem  tvůrce a výrobce vlastních originálních deskových her značky MATY MOVES Matyáš Veselý z Jablonce nad Nisou.

Místo peněz na soutěžích vyhrával hry, takže měl prý pokoj brzy doslova zaplněn krabicemi od nejrůznějších autorů a vydavatelství. Několikrát prý dokonce musel uspořádat jejich výprodej, protože jinak by pomalu neměl kde složit hlavu.

K rozhodnutí začít vyrábět vlastní deskové hry ho ale nepřivedla hráčská vášeň, nýbrž myšlenky, které ho občas „pronásledovaly“, když nemohl spát. A protože se mu, jak sám říká, začaly promítat do her a herních prvků, nápady si postupně zapisoval, až jich měl plný šanon.

„Tehdy jsem usoudil, že už to není náhoda. A řekl si, že je asi čas se jim věnovat naplno a zkusit je proměnit ve skutečné deskové hry,“ říká Matyáš Veselý, jehož malé vydavatelství dnes nabízí už 20 autorských deskovek.

Hry ze série MATY MOVES jsou celé ze dřeva, jsou příjemné na omak, krásně voní a každý kus je díky přírodní kresbě originál. Hlavní plochy krabice nechává záměrně čisté, aby k zákazníkovi, jak sám Matyáš připomíná, mohlo dřevo promlouvat v plné kráse.

Už při navrhování, ale i následné výrobě si zakládá na tom, aby každý z jeho her uchvátila zákazníky doslova všemi smysly, čemuž přizpůsobil nejen volbu materiálu a design, ale například i to, v jakém balení zákazník vybranou hru dostane.

Přestože na začátku sázel hlavně na zahraniční zákazníky, většinu jich má stále z Čech. Aktuálně se nicméně zkouší více prosadit i mezi milovníky deskových her z jiných zemích.

Jak dlouho trvá navrhnout a vyrobit jednu hru? Jaké používá marketingové nástroje? Co za novinky chystá pro své věrné i nové zákazníky? A proč vlastně aktivity kolem svých her i po šesti letech úsilí a budování značky, která musí bojovat s velmi silnou českou i zahraniční konkurencí, nevnímá jako podnikání?

Nejen o tom je další díl našeho podcastu Hlavou, srdcem a rukama.

Příjemný poslech!

Vystudovala obor zlatník/stříbrník na střední uměleckoprůmyslové škole v Turnově, odkud pokračovala na Katedru designu na Technické univerzitě v Liberec – obor návrhářství skla a šperku. Zatímco sklo nakonec Kristina Neufuss odložila na „vedlejší kolej“, navrhování a výrobě kvalitních a originálních šperků se věnuje naplno už 15 let. Vloni se navíc stala duší nově založeného ateliéru ARTHAUS, kde spolu se svým manželem, designérem a výtvarníkem Jakubem, a fotografkou Annou Šímou Kopkovou, nabízejí netradiční workshopy pro veřejnost.

Jako autorka Kristina věnuje především navrhování a tvorbě ateliérového šperku na míru, takže mezi její nejčastější zákazníky patří lidé, kteří touží například po originálních zásnubních či snubních prstenech, dárku k nějakému jubileu, nebo prvních náušnicích pro svého potomka.

„Vymyslet a navrhnout kvalitní a atraktivní prsten zvládneme spolu se zákazníky většinou už během první schůzky. Takže když odchází, už mají jasnou představu, jak bude jejich šperk vypadat. Pak se sejdeme ještě jednou a už jen doladíme detaily. Například velikost. Jen výjimečně se musíme kvůli výslednému šperku osobně sejít i potřetí,“ popisuje Kristina Neufuss 

Vedle vlastní, autorské tvorby, kterou na čas v dobrém slova smyslu „omezilo“ narození dvou dětí, se s manželem a kamarádkou fotografkou rozhodli posílit své umělecko-řemeslné aktivity i otevřením zmíněného sdíleného prostoru v areálu pivovaru ve Vratislavicích nad Nisou, kde nabízejí několik vlastních workshopů pro veřejnost.

„Strávit den v naší dílně je pro spoustu lidí odpočinek a zážitek. Snažíme se výuku koncipovat tak, že si lidé u nás můžou svůj vysněný prsten, náušnici nebo přívěsek s řetízkem sami navrhnout, ale i vyrobit a odnést domů,“ říká konkrétně ke svému formátu workshopu Kristina Neufuss.

Zatímco ona se věnuje zlatnickým workshopům a výrobě šperků na míru, manžel Jakub nabízí zájemcům postup výroby autorských brýlí ze starých lyží a snowboardů. No a kolegyně Anna Škopková pak obor fotografie.

Jak dlouho trvá, než si svůj vysněný šperk v prostoru ARTHAUS vyrobíte? Kolik lidí může maximálně přijít na jeden workshop? A nebo, jaké materiály sama Kristina při výrobě svých autorských šperků preferuje?

Odpovědi nejen na tyto otázky si můžete poslechnout v dalším pokračování naší podcastové série o řemeslech, tvůrcích, umělcích, jednotlivcích i malých firmách z Libereckého kraje s názvem Hlavou, srdcem a rukama.

Přejeme příjemný poslech.

Od táty a během studia na Střední uměleckoprůmyslové škole v Turnově se naučil kovářskému řemeslu, ale protože ho velmi lákaly materiály a možnosti jejich zpracování, vystudoval i pražskou VŠCHT – fakultu chemické technologie. Právě tam dostal příležitost pracovat s moderními přístupy k tradičním i novým materiálům, což mu umožnilo jejich detailní poznání, ale také zvládnutí historicky používaných technologických postupů.

Své znalosti si během vysokoškolského studia prohloubil i v oblasti restaurování a rozšíření vědomostí o moderních materiálech a jejich využití v tradiční řemeslné tvorbě. Později se pak stal i držitelem licence Ministerstva kultury ČR na restaurování železných kovů. Takový je „základní profesní rejstřík“ Václava Nikendeye - nožíře, šperkaře, tvůrce, ale také pedagoga a zakladatele značky Ursulus Craft.

Zkušenosti, které za téměř 20 let nasbíral a zkoušel v praxi, dnes využívá při navrhování a výrobě originálních prémiových kuchyňských i zavíracích nožů, šperků, ale také jako pedagog na turnovské průmyslovce, kde sám kdysi začínal, a kde nyní učí nastupující generaci řemeslníků.

Výroba jednoho nože podle přání zákazníka mu při dodržení všech postupů i konzultací trvá v průměru dva měsíce. Někdy i déle. Výsledek však stojí za pár týdnů čekání.

„Není to tak, že bych konkrétní nůž vyráběl celé ty dva měsíce. Většinou pracuji na několika zakázkách najednou, protože během zpracování materiálu musím například respektovat různé technologické pauzy,“ říká Václav Nikendey.

Spíš, než nožířem či šperkařem, vnímá sám sebe jako výtvarníka a tvůrce. Prý proto, že projektů má v hlavě i v šuplíku celou řadu, a netýkají se jen šperků a nožů. Navíc ho baví i práce odborného pedagoga a předávání zkušeností budoucím kovářům, restaurátorům, ale i dalším uměleckým řemeslníkům.

„Dnešní studenti mají prakticky neomezené možnosti. Říkám tomu, že trpí dostatkem. To nemyslím v negativním smyslu slova. Ale tak, že mají příležitostí tolik, že se v té nabídce můžou doslova utopit. Proto se ji snažím vštěpovat, že ne vždy se dílo daří. I zkušený řemeslník udělá chybu. Často těsně před dokončením. Když přijde takový neúspěch, navíc v okamžiku, kdy si právě projdete celým náročným procesem výroby, je strašně důležité, aby se člověk nevzdával a zkusil to znovu. Právě při takovém dílčím neúspěchu totiž hrozí, že student začne o svém řemesle pochybovat. A koukat po jiném, protože podnětů a lákadel má opravdu neskutečně mnoho,“ vysvětluje Václav Nikendey.

Zajímá vás, jak zkušený tvůrce a pedagog Václav Nikendey komunikuje se svými zákazníky? A kde je pro své prémiové nože získává?

Jak hodnotí současnou generaci budoucích uměleckých řemeslníků? A co by doporučil těm, kteří chtějí s podobným řemeslem začít?

I to se dozvíte v dalším pokračování naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.

Přejeme příjemný poslech.

V obýváku žehlicí prkno, v pracovně šicí stroj, z jídelního stolu fotokoutek. Ačkoli má technické vzdělání a leta se živila v převážně mužském prostředí v oboru elektrotechniky, dnes je její doménou šicí stroj a svět chňapek, kuchyňských zástěr a prostírek. Kamila Dvořáková pod značkou Koza z Mimoně už oblékla a nazdobila nejednu domácnost.

Po škole se přes pozice asistentky či v logistice vypracovala až na provozní ředitelku a dalo by se říct, že kariérně jí nic chybělo. Život mezi muži a v technickém oboru ji ale časem přestal naplňovat.

„Do práce jsem byla hodně zapálená a technika mě opravdu bavila. Po nějaké době to ale už bylo jenom o té technice, čidlech, kabelech a co kde na stavbě montérům došlo a začalo mi chybět takové to ryze ženské tvoření,“ popisuje Kamila Dvořáková svůj pracovní přerod.

Když byl syn malý, ráda pro něj šila různé oblečení, ale tehdy neuměla se strojem a vše tvořila v ruce. Radost z tvorby jí zůstala pod kůží a ona se s vervou sobě vlastní pustila do nového oboru. Veškeré dovednosti a zručnost získávala od základů jako samouk, od zkušených kamarádek, a hlavně systémem pokus – omyl. Díky tomu ale šla vlastní cestou a vyprofilovala si svůj sortiment. Rok šila souběžně ještě se starým povoláním, ale pak už se Koza z Mimoněstala její hlavní obživou. Předchozí zkušenosti byly rozhodně dobrým odrazovým můstkem.

„Manažerské pozice mě naučily, jak jednat, získávat zakázky, komunikovat se zahraničím a dohodnout si přijatelné podmínky. Ty využiji například teď při nákupu látek. Logistika je také důležitou součástí běhu živnosti,“ vypočítává dovednosti, které jako podnikatelka zúročila.

Vnímá to také jako velkou výhodu, protože i když jí oproti vyučeným švadlenám při startu chyběla řemeslná dovednost, podnikatelské schopnosti pomohly rychleji značku nastartovat, jakmile získala zručnost v oboru. Navíc má schopnost spojovat lidi a zpropagovat společné aktivity. Tak vznikla akce Když se hodí Koza Do Gala. Módní přehlídka společně s další regionální značkou, pletenou módou Marie Prokopové. A její aktivity jí přinesly také několik ocenění, stala se Ženou roku Libereckého kraje 2019 a krajskou Živnostnicí roku v kategorii „Srdcař“ v roce 2021.

Největší odměnou jsou ale zákazníci, kteří se vracejí nebo přicházejí na doporučení svých přátel. Nevěřili byste, jak je těžké najít kuchyňskou chňapku, která opravdu sedí, plní svůj účel a je bezpečná. Kolik vyzkoušených střihů za takovou chňapkou je, jaké vzory na zástěrách jsou populární a proč je maskotem výrobků paní Dvořákové zrovna Koza z Mimoně? 

Poslechněte si rozhovor s Kamilou Dvořákovou v podcastové sérii Hlavou, srdcem a rukama!

Poprvé se potkali už ve školce a spolu chodili i na základní školu. Pak se ale životní cesty spoluzakladatelů liberecké značky Wooden Land, která se specializuje na zakázkovou výrobu dřevěných hodinek, na několik let rozešly.

„Nakonec nás shoda náhod ale zase propojila. A přesto, že nás řada lidí varovala před tím, abychom spolu jako kamarádi začali i podnikat, téměř deset let, co fungujeme, ukázalo, že se prostě zmýlili,“ říká první z autorské dvojice Richard Koubek.

A jak jejich podnikání vlastně začalo?

„Objednali jsme si tehdy oba dřevěné hodinky přes eshop ze zahraničí. Balíček sice dorazil, ale v dezolátním stavu. Moje hodinky v něm nebyly vůbec a ty, co si přál Richard, přišly rozlámaný. A právě to nás tehdy přivedlo k myšlence, že bychom si mohli zkusit vyrobit vlastní,“ vzpomíná jeho kolega Jakub Šrejma.

Slovo dalo slovo a kluci se i tehdejšími partnerkami rozhodli, že ve společném pronájmu a své první malé dílně, kde se do té doby pokoušeli o výrobu autorských dřevěných brýlí, postupně zahájí malovýrobu vlastních dřevěných hodinek.

Následovalo několik měsíců shromažďování informací o obrábění dřeva, povrchových úpravách, vlastnostech jednotlivých dřevin, dostupnosti kvalitních hodinových strojků, ručiček a korunek...

Do podnikání se vrhli s vervou, ale opatrně. Jak sami dnes důrazně říkají, po hlavě do toho skočit nechtěli. Každý si proto ještě dlouho po startu značky Wooden Landnechali svá, do té doby primární civilní povolání. Richard působil jako IT manažer, Jakub jako dámský kadeřník. Sám navíc zůstává věrný své původní profesi až dodnes. Prý proto, že má rád obě svá řemesla a zatímco v kadeřnictví musí více komunikovat s lidmi, do dílny si chodí spíš odpočinout a „relaxovat při výrobě“.

Od roku 2014, kdy vyrobili první prototyp, jim rukama prošlo už přes 2 000 originálních kousků, přičemž některé z nich nosí i známé osobnosti. Například herec a scénárista Zdeněk Svěrák.

„K němu máme skvělou historku. Jeli jsme tehdy z natáčení v brněnské televizi a cestou se zastavili na nějaké akci v Praze. A v centru najednou Kuba vykřikne, hele, to je Svěrák, ne? No a jak jsme se k němu blížili, zdálo se nám, že je takový netrpělivý. Jako kdyby někam spěchal. Tak jsme přibrzdili a nabídli mu, jestli náhodou nepotřebuje někam odvézt? A on, že to by se mu ohromně hodilo, že potřebuje na Žižkov, do divadla Járy Cimrmana. No a cestou to Ríša nevydržel a zeptal se, jestli bychom mu mohli vyrobit jedny naše originální hodinky. Že s nimi začínáme. A on že jo, že je to fajn nápad, ale že by rád, abychom jako materiál použili švestku (smích). Tak jsme po návratu domů začali hned hledat, kde by se ideálně na Tanvaldsku dal sehnat kus téhle skvělé dřeviny. A povedlo se. Kousek máme ještě schovaný. Když jsme mu pak hodinky doručili, odpověděl nám na takové pěkné děkovací kartě a dodnes máme radost, že když ho vidíme někde v televizi, má naše hodiny na ruce,“popisují Richard s Jakubem kuriózní setkání.

Kolik hodin denně museli při rozjezdu své firmy pracovat? Na čem staví svůj marketing a jak se dostali do médií? A kam by se chtěli dostat za 5 až 10 let?

Odpovědi na tyto, ale i další zajímavé otázky ze zákulisí fungování značky Wooden Land, se dozvíte v novém dílu našeho podcastu Hlavou, srdcem a rukama.

Příjemný poslech!

Ke svým květinám, semínkům i půdě přistupuje vědecky a s láskou. Stejně jako k přírodě, ale i k číslům. Vystudovaná ekonomka odjakživa cítila, že matematika je sice fajn, ale práce v kanceláři není nic pro ni. Chtěla se realizovat smysluplnou činností, která jí nabídne flexibilitu a možnost být „svou paní“. Že se jejím oborem nakonec stane květinové farmaření, ale nepřišlo samo od sebe. Cestu, kterou si nakonec zvolila, ji ukázal její kladný vztah k půdě a udržitelnému hospodaření. Definitivně rozhodla ale souhra mnoha okolností, které farmářku Lamyu Zítkovou Kourdi přivedla až k malému hospodářství v Jindřichovicích pod Smrkem. A protože matematika, statistika a ekonomika jí nejsou cizí, snadno si spočítala, že na velké hospodaření se zvířaty to nestačí, avšak na přiměřeně malou farmu s květinami už ano.

„Zahradu si představuji jako místo, které je hezké, uspořádané pro radost lidí. Ale já jsem produkční farma, která je uspořádané tak, abych mohla pěstovat co nejvíce rostlin, a i přes to, že je to hodně fyzické práce, tak si ty síly také šetřila. Například záhony mám standardizované se stejnou délku a šířku. To usnadňuje jak obdělávání drobnou mechanizací, tak i plánování množství osiva a kolik rostlin vyprodukuji. Proto tedy jsem farmářka a mým produktem jsou květiny k řezu,“ vysvětluje Lamya Zítková Kourdi, proč se nepovažuje za zahradnici, ale za farmářku.

Přestože její Květinovou farmu pod Smrkem nemůžete navštívit kdykoli, jako je to běžné u některých jiných zahrad, o zážitek nepřijdete. Pořádá dny otevřených dveří, ale i workshopy, při kterých si květiny pod odborným dohledem sami nastříháte a uvážete kytici.

Obec Jindřichovice pod Smrkem jsou v rámci Libereckého kraje tak trochu to z většiny kraje není zrovna za rohem, a tak své květiny v sezóně farmářka dodává na několik odběrných míst, kde si je cíloví zákazníci vyzvednou.

Najdete je například v libereckých kavárnách Mikina nebo FOFR KAFE. V oblibě mají květiny z jindřichovické farmy i budoucí nevěsty, kterým Lamya nabízí dodávku květin k vlastní výzdobě, ale i možnost samosběru.

Co se ale děje na květinové farmě v zimě. A jak vlastně probíhá „zahradníkův rok“?

„Zima neznamená konec práce. Obzvlášť, když vám v prvním lednovém týdnu na záhoncích vyroste plevel, který zkrátka musí ven. Je to čas úklidu a údržby nářadí. Příprava setby a její plánování. To musí být perfektní. Je třeba spočítat klíčivost, naplánovat, které rostliny kdy a kam přesadit, ale také kdy předpěstovat sadbu, která je nahradí, až odkvetou,“ říká farmářka.

Fyzicky náročnou práci ji kompenzuje romantika, na kterou na Květinové farmě pod Smrkem narážíte na každém kroku. K tomu si představte ještě výhled na nejvyšší horu Jizerských hor přes záhony rozmanitých kultivarů květin z „babiččiny zahrádky“ jako jsou jiřiny, máky či hledíky, a bude vám okamžitě jasné, že tohle se zkrátka neomrzí.

A mimochodem. Věděli jste, že sušené kytice se opět vrací do módy? A to nejen v těch tradičních, ale i zcela nových odrůdách v moderních pastelových barvách? Že ne? Tak si poslechněte už dvacátý díl naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.

Příjemný poslech!

Původně se chtěla vrhnout na klasické pánské bekovky. Nakonec ji ale shoda náhod a okolností svedla k pokusům vyrobit si kšiltovku. Ty první prý byly příliš veliké a zdaleka ne tak dokonalé, jako dnes. Na design marketu, kam se tehdy vypravila s prvními šedesáti kousky, o ně muži ale projevili zájem. A tak se jejich autorka a zakladatelka značky GESTY Xénia Gajdošová z Liberce rozhodla, že se výrobě začne věnovat naplno.

„Většina lidí z mého okolí mě od toho nápadu odrazovala. Neuměli si představit, že by si lidé v Čechách kupovali kšiltovky od malého výrobce, když se v Asii vyrábějí na tuny a všude jich je halda k dostání. Jenomže ty moje jsou prostě jiné. Lepší, z kvalitních materiálů, a navíc si každý zákazník může nechat vyrobit svůj originál,“ říká po šesti letech zkušeností s výrobou a prodejem kšiltovek Xénia Gajdošová.

A pak tu byl a stále je ještě jeden důvod, proč se nadšená návrhářka ze severu Čech rozhodla začít tvořit právě kšiltovky. A sice láska ke starým průmyslovým strojům. V malé liberecké dílně jich má už více než deset, což prý je i počet, který k výrobě potřebuje.

„První jsem koupila přes Bazoš. Pán, co ho prodával, mi řekl, že mi ho může přenechat až někdy za tři měsíce. Pohoda, řekla jsem mu, já mezitím porodím, tak se pak domluvíme,“vzpomíná s úsměvem na dobu před několika lety, kdy se rozhodla naplno skoncovat s prací v logistice a vrhnout se do budování malé živnosti.

První roky šila doma, později se ale výroba a především požadavky na prostor rozrostly natolik, že musela najít nové místo, které i se svými stroji obývá dodnes.

„Tak třeba tenhle stroj jsem našla a koupila až v Indii. U nás nebo v Evropě jsem ho nemohla vůbec sehnat. Tehdy jsem trochu váhala, ale je to tak nádherná mašina, že jsem ji prostě musela mít. Pravda, nějaký čas jsem žila v neklidu, jestli mi v balíku skutečně dorazí to, co jsem si tak přála. Ale povedlo se,“ ukazuje na jeden z šicích strojů značky Singer zakladatelka značky GESTY.

Stejně nadšeně vyprání i o samotném navrhování a výrobě kšiltovek. Musela se je naučit prakticky sama a nejčastěji způsobem „pokus a omyl“, protože nebyl prakticky nikdo, kdo by ji řemeslo mohl předat nebo naučit tak, aby s výsledkem byla spokojená.

Další, poměrně zásadní překážkou, s níž se během uplynulých šesti let potýkala, bylo hledání dodavatelů materiálů. Když už našla takového, který ji vyhovoval, dotyčný výrobce zanedlouho ukončil výrobu. A tak nezbývalo, než hledat znovu.

Jak náročné je ušít kvalitní kšiltovku? Jaký typ materiálu na ni musíte použít? A proč nemá cenu ji vyrábět v bio kvalitě?

O tom, ale i o mnoha dalších témat se dozvíte v dalším pokračování naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.

Příjemný poslech.

V posledním letošním dílu našeho podcastu Hlavou, srdcem a rukama jsme se rozhodli trochu bilancovat. A také poděkovat. Především vám, našim posluchačům a fanouškům, pak také všem, kteří přijali pozvání k natáčení a našli odhodlání odpovídat na naše otázky, a v neposlední řadě Libereckému kraji, který prostřednictvím Agentury regionálního rozvoje založil, rozvíjí, a podporuje platformu Liberecký kraj sobě – www.lksobe.cz, díky níž vznikl i tento podcast.

Máme za sebou prvních 15 rozhovorů a protože čísla ukazují, že jsme vás docela zaujali, budeme v roce 2023 v našem projektu pokračovat, ale věříme, že se nám povede ho i dále rozvíjet.

V roce 2022 jsme mluvili s řadou nadšených, inspirativních, ale často především odvážných lidí, kteří založili a provozují své značky, své řemeslo, kreativní tvorbu, nebo i větší firmy s mnoha zaměstnanci. Všichni ale měli jedno společné. Působí v našem kraji, byť někteří se dostali tak daleko, že o jejich práci a nadšení často vědí i zákazníci nejen za hranicemi regionu, ale také České republiky.

Takový je příběh například značky LOYPE či AlpineDirect. Nebo třeba značky Triena, která u nás, v Jizerských horách, vyrábí špičkové mořské kajaky. Ano, kajaky, s nimiž se prohánějí na vodě například zákazníci až z Norska nebo Švédska.

Lákavé jsou podle nás ale i všichni ostatní, s nimiž jsme letos měli příležitost se setkat a dlouze si vyprávět o jejich příbězích, životech, nápadech, úvahách, ale především o tom, jak a proč se rozhodli vytvořit a rozvíjet vlastní značku nebo produkt.

Namátkou jsme si tak v našem bilančním dílu připomněli například i značky Pimpinella, Bacule,  MY-eco, Plantika nebo skvělého nožíře Jirího Dvořáka.

Tak příjemný poslech a vše dobré v roce 2023. Těšíme se na vás, naše posluchače, i nové příběhy v dalších pokračováních našeho podcastu Hlavou, srdcem a rukama.

Vlastní zkušenosti ze sportovních aktivit a potřeba oblečení, které na trhu nebylo. To byl impuls k vytvoření prvních kousků oděvů, které položily základ značky Direct Alpine. Testování v terénu a zpětná vazba od zákazníků je dodnes pro vedení firmy nedílnou součástí podnikatelské strategie. Jejich oblečení se vyznačuje vysokou technicitou, ale své oblíbené kousky si najdou i hobíci a turisté.

Osmitisícovky, extrémní podmínky velehor ale i zátěž profesionálů horské služby. Značka Direct Alpine se může pyšnit zákazníky a ambasadory z řad extrémních sportovců i oborů, kde se kompromisy nedělají. Jednatel firmy Jiří Doubrava to ilustruje na příkladu: “Firma byla vždy založená na tom, že výrobek má být kvalitní. Druhotným efektem toho je, jak dlouho výrobek vydrží. Že se neopotřebuje za pár let, ale vydrží deset let i déle. Velmi mě potěšilo, když nám přišly patnáct let staré kalhoty jenom proto, abychom vyměnili opotřebovaný zip.“ To se sice může zdát z pohledu byznysu jako kontraproduktivní, ale v Direct Alpine z toho umí udělat přednost. Kvalitu svých výrobků deklarují také stoprocentním záručním a pozáručním servisem. A v době, kdy se hledají alternativní přírodě šetrné materiály, je druhou variantou, jak být k přírodě šetrný, právě cesta dlouhé trvanlivosti. Příroda a ekologičnost je už z podstaty zaměření na outdoorové oblečení zakořeněná v DNA celého procesu výroby a v Direct Alpine k ní od začátku přistupují přirozeně zodpovědně. Navíc okolo padesáti procent výrobků prodává Direct Alpine v zahraničí, zejména v Německy mluvících zemích. V aplikaci problematiky ekologické stopy produktu jsou v zahraničí oproti nám mnohem dál, a tak je k tomu firma tamními podmínkami tlačena a její připravenost jí dává konkurenční výhodu.

Vývoj oblečení se odehrává ve městě pod Ještědem a po prototypování jde produkt do výroby. Ta je rozprostřena po České republice, částečně na Slovensku. Vedení tak může pružně reagovat na různé změny a potřeby zákazníků a opět je to i o ekologické šetrnosti. Direct Alpine jde naproti i vývoji nových materiálů, spolupracuje s dodavateli materiálů a Technickou univerzitou v Liberci, kde především testují jejich vlastnosti. Vodní sloupec, prodyšnost nebo naopak větruodolnost… záleží co zákazník hledá a ke kterým aktivitám bude výrobek používat.  Je možné v dnešní době ještě přijít s nějakou novinkou? Typickým příkladem je podle Jiřího Doubravy aktuální novinka kolekce: „Díky covidu vznikla naše nová bunda Peak. Protože ještědská sjezdovka byla krásně upravená ale nikdo nemohl sjezdovat, tak jsme na skialpech běhali nahoru a dolů. A když to vyběhnete popáté pošesté, tak se zpotíte a při jízdě dolů potřebujete být v teple. A nechcete v batohu nosit objemnou péřovku. Tak přemýšlíte, co byste vymysleli. A vymyslíte bundu Peak, což je zateplená vesta s hlubokým zipem, která slouží jako izolační vrstva.“

I když nezvládnete vyběhnout Ještěd několikrát za sebou, v kolekci Direct Alpine najdete oblečení i pro své hobby aktivity v přírodě. Vymyšlené pod Ještědem, vyrobené v České republice, odzkoušené nejzkušenějšími sportovci. Kde nejdál a nejvýš se oblečení Direct Alpine asi octlo? Jak je to s barevností kolekce a našel se i nějaký kritik produktu? Poslechněte si nový díl podcastu Hlavou, srdcem i rukama!

Hlavně aby byly pohodové! Tedy myslíme Vánoce. To je přání všech ve firmě Decor by Glassor, která letos na trh s vánočními ozdobami přišla s novou  kolekcí Let it slow. Po dvaceti letech na trhu se skleněnými ručně foukanými a malovanými ozdobami už vědí, o čem mluví. Jejich baňky zdobí stromečky v mnoha koutech světa a staly se i VIP dárky značek jako Dior nebo Celine. No, kdo by nechtěl, aby mu stromeček zdobila baňka v podobě ikonické kabelky či parfému? Mají ale vzory i pro milovníky klasiky.

Hlavní barvou nové kolekce je platinová barva, která je na pomezí zlaté a stříbrné a skvěle se tak hodí i do moderních interiérů. „Má vyvolávat mír a klid, a to jsme přesně po posledních ne úplně veselých letech chtěli do domovů našich zákazníků přinést,“ vysvětluje Klára Jandorová, store managerka firmy. Přizpůsobit se všem ve vánočních trendech není podle ní jednoduché. Tradiční barvy jako červená, zlatá, zelená nikdy z módy nevyjdou. Pro ty, kteří mají rádi klasiku je tu dokonce kolekce Retro. Najdete v ní klasické ptáčky, domečky, šišky a novější formy s odkazem na minulost jako perníčkové tvary.

„Dost často se stane, že když lidé u nás v obchodě tuto kolekci vidí, dojme je to až k slzám,“ usmívá se paní Klára. Ona sama je milovnicí vánoční atmosféry a pracovat ve firmě, kde jsou Vánoce po celý rok, byl její sen. Jak ale udržet pozornost zákazníků i během roku, kdy nás láká spíš pláž než sjezdovka? Na to našli v Decor by Glassor zajímavý recept. Spojili se s různými nadacemi a tvoří pro ně tematické ozdoby, jejichž koupí zákazník přispívá na dobročinné účely.

„Z každé ozdoby mořské želvy jde 150,- korun na záchranu tohoto ohroženého živočicha. Podobně nabízíme figurku slona afrického. Nejnovější nadační ozdobou je pejsek Defík. Ten je symbolem Jihomoravské záchranné služby, která plyšové pejsky používá pro dětské pacienty. Koupí skleněné ozdoby zákazník přispívá na výrobu plyšového pejska, kterého si malí pacienti nechávají,“ popisuje Klára Jandorová.

Firma se nedávno přestěhovala do nových prostor v centru Liberce nedaleko radnice, a kromě obchodu a kanceláří se tu našlo dost místa i pro workshopy.

„Chtěli jsme nabídnout různá témata pro děti i dospělé. Oslovili jsme proto šikovné lidi z okolí. Nabízíme krásné workshopy ve spolupráci s regionálními řemeslníky, a tak si u nás lidé mohou vyrobit vánoční věnec, ozdobit například krabičku technikou intarzie nebo se seznámit s účinky bylin,“ dodává Klára Jandorová. Termíny kurzů jsou vypsané na webových stránkách firmy.

Kde se bere inspirace na novou kolekci a jak proces výroby kolekce probíhá? Jaké nové projekty spolupráce firma chystá na příští sezónu? To vše se dozvíte v novém díle podcastu Hlavou, srdcem a rukama. Příjemný poslech!

Dětství strávila v lázeňském městečku Velké Losiny a bylinky spojené s péčí o tělo i duši jí byly vždycky blízké. Ale až nový domov v Huntířově, uprostřed přírody, ji inspiroval k vlastnímu podnikání. Poté co sama na sobě a svých dětech vyzkoušela léčivou sílu bylin, zapadlo vše dohromady a zrodila se Pimpinella. Kosmetika, která harmonizuje i léčí nejen svým obsahem, ale celkovým pojetím environmentálně zodpovědného přístupu Petry Novákové k podnikání.

Hlavními složkami kosmetiky Pimpinella jsou bylinky a éterické oleje. Cesta každé směsi, kterou si Petra Nováková vysní a namíchá, z její kosmetické laboratoře až do koupelny zákaznic je dlouhý legislativní proces. I díky němu si můžete být jistí, že kosmetika je ověřená a bezpečná. Ale to samo o sobě nedělá výrobek tím, čím je. Je to znalost účinků bylinek a dalších složek, technologie jejich zpracování a také osobní pozitivní energie, kterou paní Petra do svých produktů vkládá.

Nad podnikáním a vznikem své značky od začátku přemýšlela komplexně. Vždycky chtěla podpořit i další místní tvůrce a do produktů přenést genius loci regionu. Cesta je to ale dodnes složitá, ačkoli je Huntířov takřka v srdci kraje sklářů, její skleněné flakony pocházejí z Anglie. Dál už je ale dotváří místní firmy.

Od začátku podnikání si řekla, že se nebude porovnávat s konkurencí. Důležitý je pro ni vlastní prožitek při výrobě a to, že ji práce naplňuje. Brand kosmetiky Pimpinellaje kompletně její tvorba a péče. Zákazníci se Petře Novákové vracejí, a protože jim často kosmetika přinesla i zdravotní pozitivní efekt, noví zákazníci se nabalují díky kladným referencím. „Aktivní látky v kosmetice jsou opravdu přírodní a od toho se odvíjí i její účinek. Můj zákazník není někdo, kdo si myslí, že si namaže krém a do rána vrásky zmizí. Ale kdo hledá krásu sám v sobě, koho zajímá složení a podstata výrobku, to je můj zákazník. Dávám si opravdu práci s vyhledáváním dodavatelů surovin, většinu z nich osobně znám. Jsou to malí producenti převážně z Čech, kteří zpracovávají české suroviny,“ vysvětluje Petra Nováková jeden z pilířů úspěchu své značky.

V přemýšlení o zodpovědném podnikání šla tak daleko, že upcykluje obaly. Krémy plní do aragonitových dóz, které po spotřebování krému zákaznice vrátí a paní Petra jim osobně po vyčištění dózu zase naplní. „Je to opravdu až osobní vztah, aragonitová dóza je sama o sobě krásná a dělá v koupelně radost. Krém míchám přímo pro ně na zakázku, je v tom spousta pozitivních afirmací. Ta osobní péče je tak pozdvihnutá na vyšší úroveň. Motivuji své zákaznice dát si na sebe čas, obklopit se něčím pěkným, zastavit se a relaxovat. Každá je královnou!“

Kam dál se může ještě značka Pimpinella vyvíjet a proč vlastně jsou ty krásné flakony z Anglie? Poslechněte si v novém díle podcastu Hlavou, srdcem a rukama!

Původně studovala design a jejím hlavním povoláním je komunikace se zákazníky a marketing pro soukromou firmu, kde propaguje pestrou nabídku svítidel do interiérů i exteriérů. Vedle toho ale začala postupně tvořit vlastní produkt a značku pod názvem Bacule, k níž ji inspirovala láska k pokojovým rostlinám a jejich řízkování, které prý zdědila po dědečkovi.

„Náš byt je taková malá džungle. Jednoho dne jsem zjistila, že pomalu nemám kam ty své květiny dávat, takže jsem začala hledat řešení, jak pro ně vytvořit další nový prostor. Proto vznikla první vlastní bacule, kterou jsem vytvořila a mohla zavěsit například nad parapet u okna nebo kamkoliv do prostoru místnosti,“ říká zakladatelka značky Leona Špačková a zároveň vzpomíná na „druhou fázi“,tedy navrhování a především výrobu prvních prototypů, kdy současně přišla na to, jak budou její bacule vypadat.

„Seděla jsem u kahanu a hodiny a hodiny zkoušela, profukovala skleněné trubice a baňky, a zároveň tvořila polotovary a hledala tvary, které by mi vyhovovaly. Pak jsem vše na nějakou dobu odložila. Později jsem se k nim ale znovu vrátila a tehdy se mi vše tak nějak propojilo. Postupně jsem došla až k finálním organickým tvarům, které mají blízko k přírodním kořenům, takže se vzájemně doplňují. Vytvářím vlastně takový originální bal, ohraničený tenkým sklem, které skoro není vidět, ale přitom drží pohromadě kapalinu a kořeny. Je to takový zavěšený kokon života, který můžeme mít prakticky kdekoliv,“ popisuje mladá designérka a dodává:

„Mám ráda, když je design funkční a estetický, ale zároveň, když vychází z nějakého konceptu. Musím si umět odpovědět na otázku, proč zrovna tahle věc má vzniknout. Myslím si, že v dnešní době už bylo všechno vymyšlené. Proto potřebuji vědět, jak chci konkrétní věc vytvořit, a zároveň se vždy snažím ji nějak posunout dál.“

Po výrobě prvních autorských kousků se začala rozhlížet po spolupráci se skláři, kteří by byli ochotni s ní na projektu spolupracovat a bacule podle jejích návrhů vyrábět. To byla ale jen jedna z mnoha překážet, které musela a stále musí zdolávat.

Jednou z nich bylo i hledání cest, jak svou práci dostat k těm, kteří by o ni mohli mít zájem a byli ochotní za ni i férově zaplatit. Problém, který řeší většina začínajících autorů, tvůrců a řemeslníků.

„Postupně jsem zjistila, že mít špičkový produkt je jen špička ledovce. Za ním musí být halda marketingu a bez kvalitní propagace na sociálních sítích a obecně v online prostoru to dneska nejde. Těm, kteří jsou na začátku a hledají cestu, jak prorazit na trhu, bych doporučila to, co jsem osobně vyzkoušela. A sice, ať si nechají dobře poradit. Konkrétně mě hodně pomohly konzultace v libereckém podnikatelském inkubátoru Lipo.Ink, kde mi pomohli například s tím, jak mám ke své značce přistupovat, ale i jak o konkrétním vlastním produktu uvažovat. Byl to pro mě důležitý impuls. Zvlášť v okamžiku, kdy jsem se tak trochu zacyklila a měla pocit, že jsem stále na začátku. Zásadní pro mě byla i rada, jak své výrobky správně nacenit. Cenotvorba a finanční plán jsou zkrátka pro spoustu z nás velmi těžká disciplína, protože máme tendenci své věci a práci podhodnotit, což je pochopitelně špatně. Proto je důležité se radit i s těmi, kteří už jsou dál, nějaký brand vytvořili, a úspěšně ho rozvíjejí,“ doporučuje Leona Špačková.

Začínala sama v roce 2016 a své první zástěry šila u sebe doma. O rok později už značka Apronista v čele se zakladatelkou Zuzkou Válkovou vyráběla designové a originální zboží pro desítky známých i začínajících kaváren, restaurací a barů v ČR. Dnes zhruba třetinu své produkce dodává i zákazníkům v Evropě a v USA.

Jak náročná byla její dosavadní cesta za vysněným malým podnikáním? A co vše musela během ní překonat či dokonce obětovat?

„Zlom v podnikání pro mě určitě nastal v okamžiku, kdy jsem přestala být jen živnostník na IČO a rozhodla se, že se stanu firmou. V tu chvíli přebíráte odpovědnost nejen za sebe, ale i za zaměstnance. Přináší to spoustu starostí a povinností. A taky ztrát. Například v tom, že od doby, co zajišťuji provoz a administrativu našeho ateliéru jsem zkrátka sama neměla čas usednout za šicí stroj,“ popisuje zakladatelka a majitelka malého oděvního ateliéru a značky Apronista Zuzana Válková z Liberce.

Zatím největší náraz zažila malá firma ze severu Čech během šesti let, co působí na trhu, v době pandemie, která výrazně zasáhla gastro průmysl a uzavřela spousty restaurací, bister a kaváren. Tedy přesně těch provozů, které jsou z 95% hlavními zákazníky firmy Apronista.

„Vůbec jsme ze dne na den nevěděli, co budeme dělat. Tak jsme se pustili alespoň do šití mnoha a mnoha jednorázových roušek, které jsme prodávali za pakatel. Prostě jsme museli, protože to nás zachránilo a dokázalo nám to zaplatit aspoň základní náklady na provoz firmy a výplaty tří našich zaměstnanců,“ vzpomíná na patrně nejhorší okamžik své podnikatelské kariéry Zuzana Válková.

Snadný přitom nebyl ani rozjezd a začátek podnikání. Například v tom, že téměř rok hledala kvalitní a spolehlivé dodavatele látek, kteří by svůj materiál navíc vyráběli přímo v České republice.

„Bylo to jako detektivní pátrání. V době internetu a vyhledávačů se tyto firmy vůbec v online prostření neprezentují, takže najít je dalo skutečně zabrat. V jednu chvíli jsem dokonce začala hledat i dodavatele v zahraničí. A vyzkoušela si i ty z Asie, protože jsem byla zoufalá, že zkrátka nebudeme mít z čeho šít. To se ale ukázalo jako velká chyba. Objednali jsme tam jednou a docela dost velkou zásilku. A dodnes jsem z toho nešťastná, protože tak mizernou kvalitu bychom si my našim zákazníkům nikdy nedovolili nabídnout, natož prodávat,“ vyprání mladá podnikatelka.

Nakonec se jí ale povedlo najít správné výrobce a dodavatel u nás. Kůži, což je další z používaných materiálů pro výrobu zástěr značky Apronista, si ale objedná od italských výrobců, protože u nás to zkrátka nebylo „to pravé ořechové“.

Jaké další chyby udělala během prvních let svého podnikání? A co by doporučila těm, kteří teprve začínají?

I o tom vypráví v dalším díle našeho podcastu Hlavou, srdcem a rukama. Příjemný poslech!

Karolína byla jedna z prvních v republice, kdo zaváděl canisterapii ve zdravotnictví a od středoškolských let se věnovala cvičení psů. Nejprve svých a pak i dalších lidí. Štěpán aktivně závodil v běžkaření se psem, skijöringu, a na závodech se také seznámili s norskou značkou postrojů pro tento sport. Z koníčka vyrostlo úspěšné podnikání se společenským přesahem, protože jejich motto zní: Pro ještě lepší život se psem. Vymýšlí a vyrábí pomůcky a vybavení pro aktivní pejskaře a k tomu vytváří další vzdělávací obsah v podcastu, videích i článcích na blogu. A pak si vše může i pejskař amatér ověřit na živo na jejich seminářích nebo závodech. Seznamte se s jubilejním 300. členem databáze lksobe.cz, značkou Løype.

Na začátku jim všichni říkali, že se zbláznili – opustit jistotu  zdravotnictví a nakoupit postroje, potom koupit ruinu, bývalou sklárnu.  Že to nemůžou zvládnout. Oni ale nikdy nebyli odborníci na rekonstrukce  ani na byznys, tak nevěděli, že to nejde. A zkrátka to zkusili.
Karolína se cvičením psů a potom canisterapií zabývala od  středoškolských let a svého přítele Šimona, dnes již manžela, přivedla i  k závodění v běhání a běžkaření s čtyřnohými parťáky. Jak sami říkají,  měli před sebou „normální život“, ona na mateřské, on kariéra v  nemocnici. V roce 2012 se na závodech v Pyrenejích setkali s Nory, kteří  jim ukázali novou značku postrojů pro psy. Tu začali dovážet do Čech a  rozjeli podnikání. „Nebavilo nás ale jenom objet obchody a postroje prodat, chtěli jsme je naučit lidi používat,“ vypráví Šimon. „Z toho vznikl projekt Běhej se psem.  Jenom běhání nás zase nebavilo, bavilo nás psy cvičit. A zase člověk  narazil na další limity a ty nás baví posouvat. Tak vznikla i značka Løype,  která je od začátku stavěná do široka, protože možných aktivit se psy  je spousta. Ze začátku nás nenapadlo, že by to bylo podnikání, to přišlo  až tak po dvou třech letech, kdy už se to dohromady se zaměstnáním  nedalo stíhat. Stáli jsme před rozhodnutím, že buď se z toho velmi brzo  zblázníme, nebo musíme něco osekat“ směje se.

Sluší se připomenout, že náš podcast vzniká jako součást projektu Liberecký kraj sobě – což je platforma, která pod záštitou Libereckého kraje podporuje, propaguje a pomáhá právě živnostníkům, řemeslníkům, ale i kreativním tvůrcům a jejich výrobkům. A to prostřednictvím Agentury regionálního rozvoje, která je servisní organizací Libereckého kraje a projekt má na starosti.

Čemu konkrétně se platforma Liberecký kraj sobě věnuje si můžete najít i na webové stránce: www.lksobě.cz...

Mimochodem, jedna poznámka na okraj. Do naší databáze se postupně hlásí další a další noví tvůrci, výrobci i začínající značky. Dokonce bychom každým dnem měli oslavit dalšího nového člena, a to s číslem 300, což nás velmi těší a moc vám za to děkujeme.

Při startu našeho podcastu jsme vám slíbili, že kromě rozhovorů s inspirativními hosty, vám budeme postupně přinášet i tipy na zajímavé akce a vzdělávací aktivity – například trhy, slavnosti, design markety nebo workshopy a přednášky, které se týkají právě malých značek a výrobců v Libereckém kraji, ale i za jeho hranicemi.

Tuto část bychom chtěli podzimní části naší podcastové série zlepšit a rozšířit.

Pro tentokrát vás upozorníme alespoň na jednu větší a zásadní akci, kterou na podzim připravuje rovněž Agentura regionálního rozvoje a to v rámci dalšího ze svých projektů s názvem Křišťálové údolí.

O co konkrétně se jedná? Podrobnosti se dozvíte v dnešním dílu od manažerky projektu Jany Nastoupilové.

Takže nezapomeňte. Už v říjnu Křišťálový trh, v listopadu Víkend Křišťálového údolí, no a na závěr roku ještě jedna bonusová akce navíc – Vánoční Křišťálové údolí.

Zapište si do svých, ideálně řemeslně vyrobených diářů a věřte, že se tam možná společně potkáme.

Jména dalších hostů, které už pro vás chystáme, vám teď ještě neprozradíme, nicméně můžeme slíbit a také trochu napovědět, že další dva díly budou nádherně křehké.

Díky, že nás posloucháte a sledujete. A pokud by někdo z vás měl zajímavý tip nebo dotaz, neváhejte a pište, rádi na vše odpovíme…

A za 14 dnů zase naslyšenou…

Před lety spoluzaložil kreativní studio SKUBB, které na sebe upozornilo hned svou prvních kolekcí s názvem Papermash, tedy sestavou nábytku, jehož klíčovou příměsí byla káva. Zanedlouho pak spolu s kolegou Janem Salanským zaujal média píšící o designu a umění kolekcí Jizerský šperk, ve které se jim povedlo kombinovat dva na první pohled nesourodé materiály – dřevo a křišťál.

To jsou jen dva z mnoha projektů, za kterými stojí výtvarník, grafik, kreativec, umělecký řemeslník a designér, který nemá rád pojmenování designér - Jakub Neufuss. Rád tvoří v tandemu, ale i jako solitér. Za sebou má spolupráci s několika značkami a na svém kontě například i ocenění Mistr křišťálu za rok 2021, které uděluje společnost Preciosa Lighting. Získal ho za návrh a realizaci svítidla s názvem Sweetsen, přesněji stolní lampy, která provokuje a láká svým tvarem. Připomíná totiž sestavu tří erotických pomůcek.

„Tématem soutěže Master of Crystal bylo IN and OUT. A svítidlo Sweetsen tento princip „dovnitř a ven“ dokonale zosobňuje. Skleněné tvary jsou jako erotické pomůcky a mimo to jde o typ lampy, která je technicky vhodná jak do interiéru, tak do exteriéru. Tedy opět dovnitř a ven, “  říká o jednom ze svých nápadů Jakub Neufuss.

V autorské tvorbě často střídá různé typy materiálů a podporuje recyklaci těch, které dříve někdo už použil a odložil. Tento přístup využívá například při výrobě originálních brýlí ze skluznic starých lyží. Působí ale i jako technik – lektor na textilní fakultě Technické univerzitě v Liberci, kde se zase věnuje především tiskovým technikám.

Tím ale výčet jeho aktivit nekončí. Aktuálně se začal věnovat i oživení značky JIZERSKYa připravuje zatím návrhy budoucí nové kolekce Jizerského šperku. Kromě toho spolu s manželkou Kristýnou, která tvoří šperky, a fotografkou Annou Kopkovou spoluzaložili kreativní místo ARTHAUS, kde nabízejí zájemcům speciální workshopy. Zatím v oborech jako je šperkařství nebo umělecká fotografie.

Jakub zároveň dál pokračuje v experimentování s dosud nevyzkoušenými materiály. Pro budoucí kolekci svých autentických brýlí, které až doposud tvořil primárně ze zmíněných starých lyží, nyní plánuje použít na obroučky hliník z prasklého rámu jízdního kola.

„Pracuji na prototypu a zatím hledám možnosti, které mi původní tvar rámu nabídne. Postupně ho rozřezávám a pochopitelně testuji i to, jak půjde později svařovat. Zkrátka, jaké jsou jeho technické a kreativní možnosti,“ vysvětluje Jakub Neufuss.

To, jak nahlíží na svět ale i některá společenská téma, nebo to, jakým způsobem dokáže ve své tvorbě kombinovat materiály, ukazuje i na zatím poslední společná výstava s Janem Salanským, která nese název Big Bead. K vidění je v nedávno otevřené privátní galerii NisaFactoryv Jablonci nad Nisou.

Co dalšího Jakub Neufuss chystá a proč má raději než slovo designér, spojení slov dělník moderní doby?

Více se dozvíte v dalším, už 10. dílu naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama. Příjemný poslech!

„Byla to vlastně náhoda. Na tu cestu do Grónska jsme potřebovali koupit hotové, ale zároveň dělené lodě. Našel jsem firmu v Anglii, která je vyráběla, ale jedna vycházela zhruba na 140 tisíc korun. No zkrátka ranec peněz. Takže mi začalo v hlavě šrotovat, zda bychom to za ty peníze nepořídili levněji, kdybychom si ji nechali vyrobit na zakázku. Zkušeností s jízdou na lodích a kajacích jsme měli dost, tak proč to nezkusit,“ vzpomíná po letech spoluzakladatel firmy Triena z Jablonce nad Nisou, která dnes vyrábí špičkové mořské kajaky, o něž je zájem nejen v ČR, ale i ve skandidávských zemích.

To, že se jim to nakonec povedlo, ovšem ještě nebyl ten hlavní impuls, aby se navrhování a výrobě kajaků začal věnovat naplno. Ten přišel až v okamžiku, kdy ho začali v dobrém "provokovat" přátelé a kamarádi.

„Najednou se to rozkřiklo a lidé po mě začali chtít ty samé lodě. Vyzkoušeli si ty, které jsme tehdy nechali vyrobit pro tu výpravu do Grónska. A protože byli nadšení, začali mě ukecávat, ať začnu vyrábět další, vlastní. Tak jsem to zkusil. A pak to rozjel naplno,“ dodává Standa Klokočník.

Cesta to nebyla zrovna snadná a vyšlapat si ji tak, aby mohl vyrábět kvalitní mořské kajaky v Jizerských horách, trvalo několik let.  Musel najít kvalitního modeláře, přičemž s tím prvním přestal krátce po prvních zkušenostech spolupracovat. Ale hlavně, sehnat někoho, kdo bude ochotný vymyšlený způsob malovýroby lodí akceptovat, a vyrábět postupně na základě návrhů a jednotlivých objednávek. 

Zásadní pro rozvoj značky Triena, která dnes vyrobí kolem 25 špičkových mořských kajaků ročně, byla téměř 8 let trvající spolupráce s týmem několika mistrů řemesla z Plzně, kteří se uvolili, že budou pro Standu první kusy laminovat, tvarovat a brousit tak, jak se má. Tedy kvalitně a podle jasně daných a odzkoušených technologií.

„Byli naprosto skvělí. Jenže pak přišla chvíle, kdy mi oznámili, že pomalu půjdou do důchodu. A ať se nezlobím, ale že přesluhovat prý nebudou. Nabídli mi nicméně, zda bych měl zájem se jednotlivé postupy a fáze výroby naučit. Mile mě to překvapilo, ale hlavně zachránilo, protože pokud by tehdy nebyli takhle velkorysí, patrně dnes už kajaky neděláme. Asi bych to vzdal. Díky té letité spolupráci, kdy mezi námi vzniklo fajn přátelství a nikoliv jen vztah zákazník - výrobce a dodavatel, jsem nakonec měsíce dojížděl za nimi do Plzně, a vždy v pondělí v 6.00 hodin nastoupil do dílny, kde mě učili krok za krokem postupy a technologie, jaké mám pro výrobu svých lodí používat. Poslední 4 roky už tvoříme lodě úplně sami a ve vlastní dílně na Jablonecku,“ vysvětluje výrobce mořských kajaků Standa Klokočník.

Více se dozvíte v dalším pokračování naší podcastové série s názvem Hlavou, srdcem a rukama. Příjemný poslech!

„Když se podívám zpátky, tak nejvíc zafungovalo to, že člověk chce a jde do toho. Hlava nehlava. Moc nepřemýšlet, nekoukat kolem a jít si za svým snem. To se v mém případě ukázalo jako klíčové rozhodnutí. Nicméně stálo při mně i štěstí a velmi mně v tom mém zaujetí podpořila rodina a přítelkyně. Bez toho by to asi nešlo,“ říká po letech, kdy se naplno vrhnul do výroby nožů a lektorování Jiří Dvořák, tvůrce vlastní autorské značky Sharp Knives.

Jak trnitá byla jeho cesta za snem? A proč za ním jezdí ročně desítky zájemců o nožířské řemeslo, že má na rok dopředu obsazeno? Více v novém díle naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama. Příjemný poslech:-)

Začínali před pěti lety v Resslově parku v Liberci, kam za nimi dorazilo zhruba 500 lidí. Při těch zatím posledních, které se konaly letos v květnu, si populární Tatrhy nenechalo ujít už téměř 10 tisíc návštěvníků. Pokaždé se přitom konají na jiném místě a největší reklamu jim dělají sami prodejci a také návštěvníci obyčejnou „šeptandou“. Jak vlastně a proč vůbec vznikl nápad začít pořádat putovní městské trhy, které za dobu své existence nabídly veřejnosti kolem šesti stovek obchodníků, řemeslníků, umělců a jiných prodejců, za nimiž se vydalo už přes 25 tisíc návštěvníků? Nejen o tom je aktuální speciální díl podcastu Hlavou, srdcem a rukama, ve kterém jsme jako hosta přivítali Jiřího Ibla, který spolu s ženou Veronikou před lety Tatrhy nejen vymyslel, ale dodnes je spolu s několika dalšími přáteli rozvíjí a nechává svobodně růst.

Jaké plány mají Tatrhy do budoucna? A proč se zatím „neusadily“ na jednom místě, například na zmíněné městské tržnici, kde by je návštěvníci mohli nacházet pravidelně? A má cenu používat placenou reklamu na podobný typ akce, jakou jsou právě Tatrhy? I o tom je náš nový a zároveň speciální díl našeho podcastu Hlavou, srdcem a rukama. Příjemný poslech!

Než by naprázdno kritizovala řetězce za „rychlou módu“, která chrlí tuny odpadu a zatěžuje ekosystém, šla vlastní cestou. Na světlo přehlídkových ramp vrací zapomenuté materiály jako egyptská ramie či len a hledá i nové alternativy. V rozjezdu podnikání pod značkou MYM-eco jí pomohlo ujištění, že nemusí čekat na kapitál, ale může začít hned a jít postupnými kroky. Zkrátka SLOW. Představujeme Vám mladou módní návrhářku Martinu Benešovou.

Už na studiích textilního designu se stala propagátorkou udržitelného přístupu k módě a se svou absolventskou kolekcí oděvů bodovala v odborných soutěžích. Principy tzv. slow fashion, tedy pomalé módy, prostupují celý její přístup k tvorbě i podnikání. Jak být dostatečně eko v běžném životě, a přitom se cítit módně oblečený? Podle Martiny stačí změnit přístup k nakupování, přemýšlet o tom, co a proč právě potřebuji. A zajímat se z čeho je výrobek zhotoven a zda za něj výrobce dostal férově zaplaceno. Potřebujeme další tričko za cenu nižší než dnešní oběd, nebo si raději připlatíme a počkáme na kvalitní kousek od ověřeného výrobce? 

I to se dozvíte v novém podcastovém rozhovoru s mladou módní návrhářkou Martinou Benešovou.

Vznikl tak prostor, kde se obchodně i autorsky prolínají na první pohled dvě zcela odlišné obchodní aktivity – výroba šperků pod značkou KousekTebe a kvalitních makronek pod novou značkou L Makronky.

"Makronky, jak je známe, vznikly ve Francii, ale málo se ví, že původně pochází z Itálie. Proto jsou i dvě základní receptury pro jejich přípravu. Italská a francouzská," popisuje Tereza Plášilová, která letos 18. května otevřela v centru Liberce v Široké ulici originální obchůdek s dílnou, kde vyrábí jak vlastní šperky, tak nově i prémiové makronky.

Z čeho všeho se dají originální makronky vyrábět? A jaká je jejich historie? Na tyt, ale i mnohé další otázky, najdete odpovědi v dalším díle našeho podcastu Hlavou, srdcem a rukama.

Přejeme příjemný poslech.

Potkávají se výjimečně, ale už 11 let spolu Andrea Tůmová a Štěpán Kadlec tvoří pod značkou POL–ENO originální dřevěná zvířátka z Jizerských hor, která si u nich objednávají zákazníci z Čech, ale i ze zahraničí. Více, než podnikání, vnímají tvůrčí a řemeslnou práci na pro značku POL–ENO spíše jako příležitost k relaxaci, odreagování a příležitostnému výdělku. Živit se navrhováním a výrobou těchto unikátních doplňků na plný úvazek ale nechtějí. Prý proto, že by je to připravilo o svobodu tvořit tak, jak sami chtějí a pouze tehdy, kdy na tvorbu mají čas a chuť.

Oba původně vystudovali architekturu. Zatímco Andrea se této profesi věnuje stále naplno, Štěpán ji už před lety „pověsil na hřebík“ a rozhodl se věnovat práci se dřevem, edukaci studentů, které jako externista vede a učí na střední sklářské škole, ale také navrhování interiérů a společné značce POL–ENO.

Jak dlouhou a trnitou cestu museli oba ujít, než se dopracovali k výsledkům, které se nebáli nabídnout zákazníkům? Co nejvíce je baví na práci rukama? Jací jsou jejich zákazníci? Nebo, proč zvířátka POL–ENO nemůže dělat každý? Na tyto, ale i další otázky ze života dvou originálních autorů se odpovědi dozvíte v našem dalším díle podcastové série Hlavou, srdcem a rukama. Příjemný poslech.

V audioverzi se dozvíte například to, kolik času a nasazení oběma spolumajitelům mladé firmy BeeHydro, bylinky zaberou. Jaké druhy se rozhodli pěstovat a proč. Jak se jim to daří a kolik překážek museli za necelý rok fungování své malé společnosti překonat.

Nejprve ale něco trochu o microgreens a také technologii, kterou se rozhodli oba zakladatelé používat a postupně zdokonalovat.