Daniel Kvasnička

Puffy obrázek papeže Františka v bílé péřové bundě či pěkně dynamické fotky ze zatýkání Donalda Trumpa, to všechno je obyčejný fejk. Kdyby měl někdo důvod, převlékne nějakou vaši fotku a budete zírat. Možnosti se stále zlepšují a tak překonávají představy. Stejně tak mnohá z videí zobrazujících sestřelení nepřátelského vrtulníku či něco takového z válečných front, jsou a nebo mohou být opět výplodem práce šikovného grafika. A to jen proto, že bychom si tak moc přáli, aby agresor byl odražen a přišly klidnější časy...

Na jednu stranu: Hodně daleko! Židé až podnes považují oslavu vysvobození z Egypta za soukromou, rodinnou záležitost. Když ji slaví v restauraci, pak je ta restaurace na ten večer uzavřená, jak jsem se přesvědčil před časem v italských Benátkách. Nežidovské připomínky takového svátku jsou víceméně chucpe.

Když ale jdete kolem světa druhou stranou, ty dvě slavnosti - Pascha a Pánova večeře - mají k sobě docela blízko. Hodně blízko! Pánova večeře je Ježíšovým výkladem té Paschy. A tak tu máme úplně nový rituál, který Ježíš ustanovil při hostině Paschy. 

Psáno pro server ProBoha!

Příspěvek do diskuse o ekumenické modlitbě při inauguraci nového českého prezidenta. Snažil jsem se být laskavý a do docela vzrušené diskuse vnést nové návrhy. Posuďte sami...

Odpovídám: Počítám s ním. Nevládnou v něm ale čerti a ani ďábel. Nevím, jak vypadá, ale vím, že je to Boží zařízení. Vládne v něm Šéf stejně, jako na téhle zemi a v celém nebi. Když sám Ježíš o pekle mluví, tak je to pro mne jasná věc. Taky říká, koho se máme bát. Zlí lidé a čerti s ďáblem to nebudou...  Sonda do politiky v osmém století před Kristem podle Izajáše 8:9-20, Lukáš 12:1-5 a 1. Petrova dopisu 2:4-8 (Slovo na neděli 5.3.2023)

K práci duchovního v každé církvi patří auto. Být na více místech a právě včas, to vyžaduje mobilitu. Do Litomyšle jsem přijel svým autem, náklaďáčkem, který jsem hojně využíval na Říčansku a do Litomyšle nás ještě odstěhoval. Pak se mu od soustavného přetěžování rozjela zadní kolečka. Nový vůz jsem neměl. Tak jsem se na radu přátel vložil do péče operativního leasingu. Za ty roky jsem vystřídal několik aut. Vždy jsem si přál jen pár maličkostí: vyhřívané sedadlo a možnost telefonovat bez držení mobilu. V říjnu minulého roky jsem dostal zatím nejsofistikovanější verzi, ke které se stačí přiblížit s klíčkem v kapse a málem vás pozdraví. Vyhřívá i volant. A hlavně jezdí!...

Pán Bůh Mojžíšovi oznamuje, že Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi svěřil uživatelské jméno k účtu svobody: Bůh všemohoucí. Ale nedal jim PIN kód, ten dostávají až nyní, když mají vyjít z Egypta. Teprve teď mohou používat svůj účet. Ten kód byl a je zdánlivě prostý. Jsou to čtyři znaky: JHVH, ale přídechy z něj dělají docela tajné heslo. Určitě se nedá psát a číst Jehova, jak nám tvrdí jistí lidé hezkých pár let...

Slovo na neděli 19.2.2023: Život visí na vlásku! Totiž: Ani vlas z vaší hlavy se neztratí. To je  výrok orientálních despótů, kteří zajišťovali svým poddaným a partnerům bezpečnost. Známe jej od Davida a Šalamouna. A teď i od Krista Pána! My se můžeme zavěsit na vlásek důvěry, který vyjadřuje citlivé a jemné vedení Boží úspěchem i prohrami. Máte osm a půl minuty? Pojďte si povídat o životě!

"Yalla Habibi!"  slyšíte v Arábii, když jeden chlap volá na druhého. Co tím myslí, když česky volá: "Pojď, miláčku, jdem na to!" A jak je to s přáteli po boku? Je Ježíš skutečně naším přítelem, jak si opakujeme a zpíváme a nebo máme mít úctě toho, který nám poskytl jakési právo nazývat se přáteli. To je přece rozdíl... Tak, pokud chcete, poslechněte si.

Když se mne Český rozhlas ptal na to, jak se budu postit, odpovídal jsem takhle...

Zdá se, že se něco porouchalo. Nic už nebude takové, jaké to kdysi bylo. Musíme jinak, možná pryč. Balíme kufry... Léta jsem poslouchal výklady na slova z našeho čtení, která říkají: Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův…“ A většinou to bylo naléhání na věřící, aby chodili do shromáždění, do kostela. Dokonce se v některých církvích vynucuje přítomnost na nedělní bohoslužbě pod hrozbou smrtelného hříchu za absenci. To je nesmysl. Tohle biblický text neříká.

Pojďme se ponořit do toho, co text ve skutečnosti říká. K tomu je třeba vědět, že adresáti dopisu Hebrejům rozesetí po říši Římské těžce prožívali ztrátu chrámu, který byl v roce 70 po Kristu zbořen a zničen. Pak nesli těžce ztrátu úřadu samosprávy i duchovní autoritu jeho úřadu - nebyl velekněz. I když velekněží té doby po Kristu, to byla pěkná galerka. Ale pořád tam v Jeruzalémě někdo byl. A pak, není-li chrám a není-li velekněz, ztrácí se rituál. Nenaplňuje se to, co popisovala kniha Leviticus. A v tom kultu bylo také generální odpuštění hříchů pro všechny. Však jsme to četli. Stěží si dovedeme představit tu opuštěnost a bídu, kterou zažili Hebrejové ve všech končinách. Přesto, že se jako hebrejové stali Ježíšovými učedníky, tak dosud vzdáleně podporovali svůj domov, jejich svět byl stále ještě v pořádku a najednou se všechno sesypalo.

A jestli se tu něco říká, tak je to výzva, aby věřící nic nebalili a neopouštěli shromáždění věřících, to společenství smlouvy pod Sinajem, pod starou i novou smlouvou, jež na sebe navazují. 

Podklady pro letošní úvahy v týdnu modliteb za jednotu křesťanů jsou nezvykle politické. Téma Týdne modliteb za jednotu křesťanů pro rok 2023 vybrala a materiály připravila skupina křesťanů ve Spojených státech amerických (USA), svolala je Minnesotská rada církví. Američané, kteří nám materiál připravovali, prožívají složitou kapitolu svých dějin. Jdou na povrch rasové zápasy, hovoří se o nespravedlnostech vůči původním obyvatelům Ameriky. Amerika ale není žádnou zvláštností, hluboké příkopy zejí kam se podíváte. Včetně naší země, příkopy rozdělení zejí v našich rodinách.

Předpokládám, že všichni vedoucí pracovníci zažili někdy příběh, ve kterém se objevil anonym. Najednou přistál ve schránce, objevil se v úřední poště, našel jej někdo pode dveřmi nebo ráno čekal na pracovním stole. Nepodepsaný list záměrně upravený tak, aby se nedalo najít, kdo že to nad ním seděl a kdo jej skládal...

Komunisté nám říkali, že to máme v Bibli: Máme za ně děkovat! Tak se to zdá povrchnímu čtenáři 1. dopisu Timotejovi 2:1nn, kde je: „Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu." Pravda je jako vždycky složitější. Takže tuto neděli o umění přímluvných modliteb

Patnáct let jsem nevkročil na Pražský hrad. Nějak jsem nemohl. Dnes nám domů přišly obálky s volebními lístky. Mám radost, že smíme volit. Mám radost, že jsou mezi kandidáty lidé, kteří se už roky připravovali na tuto volbu...

O proměně fízlů. Aneb každý má šanci!

...Jak poznáte člověka, který byl spolupracovníkem bezpečnostních služeb komunistického režimu? Určitě ne podle rozhodnutí soudů - trvají dlouho a musí se vyrovnávat s celou řadou odvolání. Také spolupracovníka těchto služeb nepoznáte podle pravdivých nebo klamavých svědectví jeho kolegů. Obávám se, že nebudou prokazatelná ani svědectví subjektů, které vytěžil. Zpochybnit se určitě dají také registry, které se jen z části zachovaly v listinné podobě. Takového člověka poznáte jen podle jeho osobního doznání. Řekne to na sebe, je si vědom, že udělal chybu. Šlápl vedle cesty a ponese si to do konce života...

Poznáte, že byl fízl, ale to ještě nic neznamená, protože je důležité, jestli ještě dnes je fízlem... Na tom sejde! Poslechněte si!

Představte si: nespecifikovaný hypermarket - automatická kasa a právě Vy!

„Ten, který vydává svědectví o těchto věcech, říká: ‚Přijdu brzy.‘ Amen, přijď, Pane Ježíši!“ Zjevení Janovo 22:20

Budete mne mít za blázna, když řeknu, že poslední kniha Bible, takzvaná Apokalypsa, je vánoční knihou. Ta se o svatvečeru určitě nečte, spíše je scénářem pro apokalyptické, rozuměj hrůzné filmy o zániku světa. To je veliký omyl, protože poslední kniha Bible shrnuje všechna proroctví Starého zákona a zesiluje je přes tlampač přelomu prvního a druhého století. Říká se tomu Zjevení Janovo, ale už na začátku se v něm píše, že je to zjevení Ježíšovo svěřené Janovi. Pisatel tohoto zjevení, starověký novinář popisovaný jako apoštol Jan, předává tiskové zprávy či reportážní vstupy o tom, že dlouho prorokovaný záchrance světa skutečně přišel, vládne a bude panovat za jakýchkoliv běsů, které přinesou tyto nebo následující časy.

Takže advent Vánoc vrcholí adventem tohoto světa. Ten, k jehož příchodu nás soustředila pouť posledních dní, dozajista přichází a platí o něm všechno, co řekla doba, jednotliví svědkové a mučedníci. Opona letí vzhůru, zjevuje se pravda, která leží v jeslích. To o té oponě, to je prostý překlad slova Apokalypsa. Takže žádné hrůzy, přátelé!

Ty poslední věty Bible nejsou napsány proto, abychom se báli přízraků. Nekřičí se v nich: „Néee!“ Naopak! Je to píseň, jež doprovází hrdiny, kteří obstáli ve všech zmatcích. Je to krásné čtení, které vede k pokoji. Vede k tomu, že člověk říká „Amen!“ – něco jako přitakání a svobodný souhlas s tím, co přichází. Quo vadis, zítřku?!

„Nyní, Panovníku, podle svého slova propouštíš svého služebníka v pokoji. Neboť mé oči spatřily tvé spasení, jež jsi připravil před očima všech lidí – světlo ke zjevení národům a slávu tvého lidu Izraele.“ Lukášovo evangelium 2:29-32

Vytrvalost se nedá zaměnit s úporností. Diktátoři a jejich říše nám úporně vnucují své veleslavné myšlenky, které se dávno ukázaly jako prázdné. A naopak: Vytrvale se nabízí klenoty, jejichž cena je léta přehlížena. Vytrvalost má své služebníky, úpornost má své oběti. A víme jen o některých.

Vánoční příběh má na paměti dva z té spousty lidí. Dva ty vytrvalé. Možná se znali. Nemuseli spolu zrovna kamarádit, třeba se jen uctivě zdravili. Jedním byl Simeon, jemuž bylo jasno, že jeho dočasné trápení skončí ve chvíli, kdy uvidí spásu Izraele. Až tehdy umře. Samozřejmě to mohlo být proroctví o dlouhověkosti, protože království pro Izrael bylo cílem z říše snů. Nicméně limit byl jasný: nebude mít klid, dokud neuvidí spásu! A až potom bude propuštěn v pokoji.

Ať vám někdy těch pár minut chybí nebo jste všude zbytečně brzo, v Boží režii to je vždycky bez chybičky. Všechno přijde vždycky včas. „Quo vadis! Jak to děláš, Duchu svatý!? Ty to vždycky stihneš!“ Simeon se v chrámě objevil právě v klíčovém okamžiku. Své oběti chudých tam právě přinášeli Josef s Marií. A v náručí měli malého Ježíše. Simeon mohl vypadat jako pomatený, když zaskočil Levity a předběhl je v požehnání. Také rodiče mrkali, když slyšeli provokativní slova o zjevení Božím pro pohany a o slávě pro Izrael. Skládal se jim pomalu obraz budoucnosti, kterému stejně nerozuměli.

Zatímco si Simeon vychutnával svoji úlohu, ta druhá – jmenovala se Anna – zuřivě smskovala a zvala všechny, kteří čekali na vykoupení Jeruzaléma. Bláznivá babka, která byla pořád v chrámě, modlila se a postila se od mnoha věcí, včetně další možnosti manželství. Jako mladá se vdala a sedm let byla se svým mužem až do jeho smrti – a pak už jen v chrámě. Do svých osmdesáti čtyř vytrvale čekala na lepší věci, než bylo manželství.

Hele, nepohrdejte kostelními babičkami! Je v nich síla a dokonce i vánoční evangelium na ně pamatuje!

„Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu.“ Matoušovo evangelium 2:11

Dárek musí být! To je logika, podle které dáte to, čeho si nevážíte a co druhý nepotřebuje. Jen přinášíte krásně zabalenou krabici. Nejsmutnější možností je, že ten druhý nepotřebuje ani vás, ani ten dárek. Jen se odehraje společenská událost. To jde udělat jednou anebo se to dělá jako diplomatická hra, kde jeden potřebuje druhého k obchodu.

Možná se zeptáte, co by si ten druhý přál. Tím hřeje dárek vás i toho, kdo se na něj těší. Odpoví-li, že opravdu nechce nic, jen být ten večer s vámi, pak nemudrujte a přijměte to. To pak nenesete vůbec nic, ale dáváte sebe a ten druhý to cítí.

Mudrci, kteří se vydali na cestu hledat nově narozeného krále, možná ani nebyli tři, to jen soudíme podle tří darů. Po cestě za hvězdou riskovali vyjednávání s nevypočitatelným králem, kterému se mohly líbit jejich dary a mohl je proto klidně zabít. Bál se přece jen Říma, nikoho jiného. Vůbec nevíme, jaké množství zlata nesli, kolik kadidla a myrhy složili k Ježíšovým nohám. Víme, že to pro ně byla oběť, což znamená, že to mohlo být množství větší než přiměřené. Dávali tím sebe.

Tradice říká, že všechny ty dary rodina potřebovala na zařízení cesty do Egypta, pobytu v azylu a možná i návratu. Pak by to znamenalo, že se tenhle dárek opravdu hodil a byl velice užitečný. Vy svoje dárky už asi máte. Pokud nemáte, nenoste je jen pro formu, určitě s nimi přineste sebe. Dárek je svého druhu oběť.

„Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše je zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy.“ Žalm 24:9

Přichází král a nepotřebuje, abychom jej korunovali a posadili na trůn. Historie vypráví, že se císař Zikmund nechal dvakrát korunovat za českého krále. Poprvé, v červenci 1420, mu Pražané stavěli vysokou, co nejvyšší slavobránu, kterou vjížděl do města a na Hradčany. Král nebes nepotřebuje lidské slavobrány a vítězné oblouky. To nijak nezvyšuje jeho sílu a moc. Brány kosmu, i ty pozemské si zvedá sám – a to povelem. Je to mimo naše síly a technologie a on to od nás ani nepotřebuje. Architektura pozemských chrámových bran dělá velkými jen lidi. Hadriánovy bronzové dveře římského Pantheonu z počátku druhého století po Kristu mají skoro osm metrů. Terezínský kostel zasvěcený Vzkříšení Páně se celé roky díval na ponižující německou vyvražďovací mašinérii ghetta. Jeho dveře mají dvanáct metrů výšky, ale dovnitř terezínského kostela se chodí bokem.

Když už je řeč o dveřích, tak stojí ještě za zmínku pozoruhodný náznak v chrámových branách, který později vymizel. Románské a ještě i gotické brány chrámů v portálu používaly ustupující oblouky, cosi se zužovalo, centrovalo do středu až ke dveřím kostela.

Přesně tak! Pán Bůh nepotřebuje zvýšit brány, aby se do nich vešel. Potřebuje, abychom viděli, že jsou brány široce otevřené. To my se potřebujeme zvednout a jít, postupným zúžením pak vstoupit do středu a přistoupit vděčně před Boží tvář. Lidé mohou díky otevřeným branám využít Boží naslouchání a zájem. Tak to vždycky při té jeho audienci probíhá.

A to je přesně ten význam adventu, který se má po celý měsíc stupňovat až k cíli. Nejdříve tak zeširoka přešlapujeme, chvilkami špačkujeme, kroutíme se a dáváme přednost jiným, protože my na tyhle věci nejsme. Rodiče, naši známí a nejlépe ze všech pan farář či jiní duchovní lidé. Ti to zvládnou!

Ale pak se přece zvedneme a před Boha předstoupíme my sami. A tu jsme jsme najednou doma! Černoši zpívali: „Ani otec ani matka, ale jsem to já! Stojím tady v modlitbách… Ani kněz můj, ani vládce, ale jsem to já. Stojím tady v modlitbách!“

„Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky. Nebuď moudrý sám u sebe, boj se Hospodina, od zlého se odvrať. To dá tvému tělu zdraví a svěžest tvým kostem.“ Kniha Přísloví 3:5–8

Když Jan Amos Komenský napsal svůj Labyrint světa a ráj srdce, bylo jasné, že všichni kolem znají jen ten labyrint. Labyrint barokní války, andělská křídla vyválená v blátě a všudypřítomný puch morové smrti. Bludiště, které má jen jednu cestu ven. Tu cestu ven zná málokdo a kdyby nebylo klubíčko Ariadnino, nenašel by cestu ani stavitel labyrintu Daidalos. Tak je to v mýtech. A tak je to i v životě. Jdeme kupředu stylem „pokus–omyl“, bez pomoci shůry jsme ztraceni.

Renesanční umělec Bartolomeo Veneto v roce 1510 namaloval olejovými barvami na dřevo portrét mladého muže, který měl na prsou, přímo na srdci, obraz labyrintu. To Jan Amos asi neviděl, v Benátkách nebyl, ale vyjádřil svým spisem úplně stejné přesvědčení o sto let později. Téměř bezvýchodné lidské kolotání. Ve skutečnosti je v jeho spisu vymalován spíše labyrint jeho i našeho srdce než labyrint světa.

A budeme-li upřímní, pak je Komenského východisko, ten ráj srdce, únikem ze skutečnosti. Je představou, do které Jan Amos vtělil touhy zmučeného muže, jemuž kdesi daleko umřela žena a děti. Jen v tom svém ráji srdce našel opuštěný a pronásledovaný muž upokojení pro svou ohromnou bolest a trápení.

Bylo to tak skutečně? Quo vadis, Jene Amosi? Do ráje se nikdy nevrátíš, to dobře víš. Žádný ráj srdce není. Můžeš jít jen dál. Když jsem přečetl ten barokní cestopis lidského života až k posledním listům (a dalo to práci), měl jsem pocit nevýslovné krásy a úlevy.

Jestli Janu Amosovi dobře rozumím, chce po mně to, co sám udělal: sbalit truhlu, zase se zvednout a vykročit. Dokonce se Jan Amos odvážně znovu zamiloval a oženil. S důvěrou, že je na Hospodinu, aby vedl naše cesty. Namísto neskutečných rájů vymalovaných ve snech a přáních můžeš krok za krokem dojít k tomu, co dá tvému tělu zdraví a svěžest tvým kostem. Odvrať se od zlého a poznávej dobro. S důvěrou tak znovu vykroč do práce.

Nic jiného nezbylo ani Marii, Josefovi a jejich synovi, o nichž Bible na celých třicet let po Ježíšově narození mlčí.

„V těch dnech začal Jan Křtitel kázat v Judské poušti: „Čiňte pokání! Nebeské království je blízko!“ Matoušovo evangelium 3:1n

Dva adventní bratranci, Jan a Ježíš, a každý má jiný osud. Jeden jde na poušť a druhý začíná zářnou kariéru. Jeden je osamocen a skončí ve vězení. Druhý chodí na hostiny s hříšníky, uzdravuje a křísí lidi doprovázen učedníky. Nebylo by divu, kdyby o Ježíšových praktikách nepochybovali jen učedníci Jana Křtitele. Pro ně byl konkurenční mistr ohrožením. Možná pochyboval i sám Jan. A nesoudil bych jej za to. Je v tom krize vzájemných vztahů, která patří k tomuto světu. Zároveň je to krize všech obnovných hnutí a politických koalic. Lidé na ně zapomenou, čas odnese jejich krásu a dobré důrazy, podobně jako Janovo kázání u Jordánu. Ale, věřte, nikdy nic dobrého nezapadne, nic, co svému okolí prokážeme z lásky, není nadarmo.

Protože každý z nás má jiný úkol, tak se advent ptá: Quo vadis, člověče?! První úděl, ten Janův, se brodil potížemi. To se může stát i nám. S Janem přijdeme k usebrání, které má vyústit do nové akce. Pokání u řeky Jordán a křest otevírají novou šanci. Před námi jsou nové krůčky. Od Jana, který bydlel v Judské poušti, by to asi nikdo nečekal, ale v jeho kázáních svítalo. Byť se občas také zmýlil. Od Jana se spěchalo rychle do práce a do nových výzev.

Jan už nezažije Ježíšův konec na kříži. To je ještě daleko. Kdo by to v té chvíli Ježíšových úspěchů a popularity předpokládal?

Ten druhý úděl, Ježíšův, byl totiž zdánlivě lehčí. Měl přiblížit Boží království na dotek. Když byl s lidmi, když je zvedal slovy i skutkem, když se dotýkal ran, bylo všem Boží království dosažitelné. A cestou se vytrvale ptá: „Quo vadis, člověče?! Pojď za mnou a následuj mne.“

Končí ale těžce. Slibná kariéra se rozplývá v bolesti. Vypadá nezodpovědně, protože jeho kampaň nemá dobrý konec a ani jeho učedníci neskončili dobře. Do čeho je to zatáhl! Žádné spokojené stáří s vnoučky na klíně. K Ježíšovi se ale Otec přiznal a vzkřísil jej. A ještě ani to není konec příběhu. Ten nastane až s naším vzkříšením.

Náš příběh je podobný. Adventní zpráva je jasná: „Budu s vámi, nikdy vás neopustím a přijdu zase!“ Říká Bůh. A každý z nás musí zvládnout svůj úkol. Musíme unést svoje osudy. Umíme burcovat jako Jan Křtitel, dovedeme protestovat a známe různá silná slova, která mají lidi kolem zastavit či popohnat. A čím je svět složitější, tím hlasitěji se nám chce křičet. Jan Křtitel taky nešel daleko pro tvrdé slovo.

Zdá se ale, že je dnes více třeba těch, kteří unesou ten druhý úkol. Úkol oběti. Budou druhé zvedat, nastaví svou kůži, dají dobré slovo a povzbuzení těm, kteří jsou kolem nich. I když za to nebudou mít tady a teď žádnou dobrou odměnu. A aby na to měli sílu, mají se držet svého Pána, který nikdy nezapomíná a neopouští. Nikdy! Ani za hranou smrti.

„Ještě tu noc tedy Josef vstal, vzal dítě i jeho matku a odešel do Egypta, kde zůstal až do Herodovy smrti. Tak se naplnilo, co Hospodin promluvil ústy proroka: ‚Povolal jsem svého Syna z Egypta.‘“ Matoušovo evangelium 2:14–15

Egypt nemá v biblickém světě dobré jméno. A přesto se pod jeho ochranu odvážil otec Abrahám, pak i jeho syn Izák a velmi zdráhavě na konec svého života i otec Jákob, protože spasitelem světa, jak Egypťané říkali místokráli, byl tehdy jeho syn Josef. Na Josefova dobrodiní se ale časem zapomnělo a Izrael uvázl v Egyptě jako zotročený, ponižovaný a vyvražďovaný národ. Hospodin na něj ale nezapomněl a z Egypta vyvedl Izrael Mojžíš uprostřed divů a zázraků.

Tohle všechno není přímo vánoční příběh, ale ta historie Abrahámovy rodiny nám přibližuje prostředí, ve kterém se vánoční příběh odehrává, proto na něj nesmíme zapomenout. Myslíme na malého Ježíše, který s rodiči utíká do Egypta, kde se alespoň na chvíli může skrýt. Ve spojitosti s Egyptem jsou důležitá i slova proroka Ozeáše, který zprostředkovává Hospodinovo vyznání: „Když byl Izrael ještě dítětem, zamiloval jsem si jej; tehdy jsem povolal svého syna z Egypta.“ (11:1); platí to jak o Izraeli jako národu, tak o Ježíši, který se z Egypta vrací, poněvadž tam našel ochranu před Herodem.

Quo vadis, člověče? Kam se uchýlíš pro svou záchranu? Nespravedlnost našeho světa si nijak nezadá s nebezpečími přelomu věků. Hledáme většinou vytržení, únik a v největší nouzi někteří zvolí dobrovolnou smrt. To v představě, že potom už bude líp. Ale kdo ví?

Z Ježíšova příběhu víme, že pro svou záchranu musíme naopak sestoupit do světa zmatků a nepokoje. Tam, kam se nám nechce. Sestoupit dolů, protože tak se chodilo ze zaslíbené země do Egypta. Z výšin do nížiny, možná i do ponížení. Musíme se namočit do práce, politiky, právních sporů, složitého vyjednávání a temných chvil. A přesto v nich díky Bohu budeme zažívat pomoc a ochranu, která není v rukou Egypta, jeho policie, právníků a soudců. Pomoc je jenom u Hospodina, který nás nakonec vyvede! V tom je zpráva celé Bible a našeho křesťanství: aktivně čekáme na východisko, které nemůžeme zvládnout sami.

„Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, nesmírně se rozhněval a dal v Betlémě a v celém okolí povraždit všechny chlapce mladší dvou let, podle času, na který se vyptal mudrců.“ Matoušovo evangelium 2:16

Herodes pozabíjel svoje děti. Byl ochoten obětovat pro svou velikost vlastní krev. Svou manželku ze židovského královského rodu zabil taky. Pro jistotu zabil všechny. To proto, že byl veliký, jak se mu říkalo, ale také nesmírně krutý. Nikdo mu nesměl stát v cestě.

Jak se taková krutost dá ospravedlnit? Nijak! Dá se jen pochopit, že člověk vyrůstá v prostředí, které formuje jeho postoje. Také se to dá vysvětlit tím, že postupně může propadat do strachu, až posléze už nemá žádné zábrany. Nevidí nic, co by mělo takovou cenu, aby to nemohl postrádat.

Nakonec se pokusil zbavit i Ježíše a preventivně pozabíjel kluky v Betlémě a okolí. Zbytečně. Zabil tím jen sám sebe. Byly to zřejmě už jen poslední záchvěvy stařeckého pomatení. Quo vadis, lidská duše?

Předchozí faraónové pro jistotu obětovali židovské kluky v Egyptě. Pohanští obyvatelé země zaslíbené před příchodem Izraelců vraždili svoje novorozeňátka a jejich mrtvolky dávali pod prahy svých domů. Pro jistotu. Dnešní herodové střílejí rakety na porodnice a kastrují ukrajinské mužské zajatce a rukojmí. Co dělají se ženskými, o tom radši pomlčet. A nejen oni a nejen tam. Herodovská nemoc se rozlézá jako mor všude, kde zbude jen špína sobectví, sebestřednosti a představ o vlastní jedinečnosti.

Chtěl bych napsat, že i Herodes má ještě naději. To bych ale asi přestoupil svou kompetenci. O tom rozhoduje Hospodin. Tvrdá srdce faraonů a herodů občas už nedostávají milost, pozor na to!

"Když Ježíš začínal své působení, bylo mu asi třicet let" (Lukášovo evangelium 3:23)

V Ježíšově rodokmenu někteří lidé chybí a jiní jsou tam navíc, tedy nečekaně. Napadlo vás, že i s narozením Páně máme velký problém? A navíc – ještě i s těmi léty Ježíšova mládí. Vůbec nic nevíme přesně!

Teď si představte, že žijete v nějaké silně křesťanské zemi, kde je termín Kristova narození bez diskuse. Třeba ve Španělsku a nebo na Maltě. Ulicemi jdou procesí, nesou Ježíšovu sošku v batolecím věku v překrásných šatičkách pro děvčata. A všichni se klanějí, žádné pochybnosti, protože to je ten jejich Ježíš. Mudrci se klanějí před jeslemi, v nichž je několikaměsíční mimino. Ale, co když… Herodes vraždí pro jistotu všechny kluky z Betléma do věku dvou let. Další sochy v kostelích ukazují Ježíše v životní velikosti dejme tomu šesti či sedmi let, jak se vrací s Josefem a Marií z Egypta. Na hlavě má faraónskou roušku, která bývala pod korunou. Přece se v Bibli píše, že svého syna si Pán Bůh zavolá z Egypta. A když se to nějak namaluje, sochařsky ztvární a dokonce obleče a navoní parfémem, lidem se lépe věří.

Ale: Co když to všechno bylo jinak! Tedy alespoň časově. Ta blátivá doba putování do Betléma patří někam do listopadu a termín přelomu věků, to Kristovo narození, se dá počítat s téměř šestiletým rozdílem! Jak se srovná naše víra s náznaky? Blikne nám krátký záznam v evangeliu, jak se Ježíš ve věku dnešního tradičního přechodového rituálu židovských chlapců mihne v chrámě. Ale pak zase nic. Až přibližně do věku třiceti let, kdy se nechal pokřtít v Jordánu a složil rabínské zkoušky půstem na poušti. Spolehlivě nevíme vůbec nic. Naše kalendáře kulhají.

Teď si vezměte, že jsme v naší době závislí na co nejpřesnějších informacích: kdo, kdy, kde a s kým, jak dlouho a proč. Tady našemu modernímu mediálnímu hladu musíme vystavit stopku. Buď Krista zamítnout, nebo se podívat na to, na čem záleží: co udělal a co se s jeho jménem a dílem děje dodnes. Naše víra přece nestojí na materializaci minulosti. Žijeme přece tím, co se dá zopakovat, co má až dodnes svou krásu a hodnotu. Naše víra se dívá dopředu, nasycena tím, co je nad slunce jasné.

„V tom kraji byli pastýři, kteří pobývali pod širým nebem a drželi noční hlídky u svého stáda.“ Lukášovo evangelium 2:8

O adventu nemohou chybět Mikulášové a čerti. V evangelijním příběhu jsou však jen ti andělé, kteří našeho Mikuláše a čerta někdy doprovázejí. Pátého prosince jsou ti tři jako předskokani oné velké slávy konce adventu, protože až se otevřou nebesa, nebude tam nikdo přisluhovat. Ani vousatý člověk s čepicí a berlou, ani ten, kterému říkají černý vzadu. To je pak všude a veskrz čirá jasnost. V našich Betlémech ty nesčíslné zástupy často zaskakuje jen jeden vyřezávaný anděl se stuhou ze slavobrány. A to je fakt málo!

V té krajině, jak říká vánoční příběh, byli i pastýři u stád. S největší pravděpodobností hlídali stáda zvířat určených k prodeji jako obětní dary v chrámě. Pokud bychom si představovali baču, který žije odloučen od společnosti někde v Beskydech, nebude to ono. Ten náš bača by měl ke zvířátkům nějaký vztah. Tohle jsou zřejmě tvrdí hoši najatí na nebezpečnou práci.

Stáda nestáda, na nebi je ohňostroj. Jan Jakub Ryba napsal ve své vánoční mši starému pastýři libreto: „Celý den jsem v práci byl, v potu tváře lopotil. Jsem rád, žes mne probudil k tomu podívání…“ Hezky to napsal, ale tehdy to spíše vypadalo tak, že tam stáda nechali a mazali na vyhlídku.

Neberme to zle! V tom, že se s tou nebeskou parádou pamatovalo na honáky, je vlastně naděje. V Betlémě nebyly VIP vstupenky do lóží, promítalo a hrálo se pro všechny. A ten zvuk! Žesťům bylo vidět do kropáčů a zpěváci nekoukali do not. Zpívalo se společně a vesele. „Sláva na výsostech Bohu!“ – to byl asi refrén, který se opakoval vždycky po nějaké verzi, kterou dal kantor. Nebo to byl startovací popěvek, ke kterému lid přidával spontánně svoje verze. Snad to bylo jako píseň Mariina nebo Zachariášova, ve které zpívali všichni všechno, protože ta slova vlastně dávno znali. Každopádně šli pak domů či ke stádům s očima navrch hlavy, jako chodí naši mladí z nějaké arény, kam jim přivezou velkého umělce.

A přesto to bylo jinak. Harry Styles či Metallica upadnou v zapomnění, zestárnou se svými posluchači. Tohle ale zůstává stále mladé. Dokonce si to spolu s námi zazpívají každý rok i nekostelní lidé, protože všichni touží po tom, co tu je jako dovětek: „A na zemi pokoj, pro všechny lidi dobrá vůle!“ S tím pokojem ti, Bože, rádi pomůžeme, na tom se dá dělat. Ale na tu dobrou vůli čekáme. „Prosím tě, mohl bys jí letos přisypat trochu víc, Hospodine?!“

„Když tam byli, Marii se naplnil čas k porodu a porodila svého prvorozeného syna. Zavinula ho do plenek a položila do jeslí, protože v hostinci pro ně nebylo místo.“ Lukášovo evangelium 2:6n

Není podmínkou, aby Ježíše přijímali všude s otevřenou náručí. Stejně by přišel. Jako by řekl: Můžete mě klidně nenávidět. Nesnášejte mě, vyhoďte mě, můžete mi vysvětlovat, že úplně špatně věřím. Můžete všechno, a to doslova. Ale dovolte, prosím, mohl bych Vás mít rád?

V Betlémě nebylo místo. Zavřelo se srdce. Možná to ve své tradici vidíme moc dramaticky, ale platí, že vždycky, když už je toho dobrodiní mnoho, přijde nějaká hranice, kdy si řekneme: a už dost! Dal jsem peníze tam, tady a ještě si žádají jinde. A navíc, chtěli by, abych přijel osobně. Kdy už toho bude skutečně moc, kdo to stanoví? Kde jsou meze všech možných hrůz a kde bude stopka našemu milosrdenství?

Únava dobrodinců je skutečností, která provází práci v sociální oblasti. Lidé jsou nepříliš dobře zaplacení, dělají vždy v nouzi času a v personální tísni. Kdo by taky takovou práci dělal!? Mají však pocit, že dělají málo. Příjemci jim dávají najevo, že by mohli dělat ještě víc. Na městech, krajích a ministerstvech se neustále doprošují o pomoc, stíhají kolotoče vyhlášených grantů a píší zprávy o realizaci. Ale těch, kteří potřebují jejich péči, pořád jen přibývá. A teď dej, když chlup na dlani nenajdeš! Také to vyčerpání poutníků je pochopitelné. Utečenci ze všech stran a běženci z Ukrajiny nemuseli putovat pěšky ani na oslu. Přijeli auty, přesto ti nejstarší z nich několik měsíců mlčeli. Nemohli mluvit, nemohli obléci do slov svoji bolest. Snad alespoň nad dětmi a těhotnými se někde ustrnou. A tahle žena, Marie, nosí pod srdcem maličké. Quo vadis, madam?! Ale ani pro ni nebylo místo!

S tím ostře kontrastuje otevřené nebe. Když se zavřou všechny lidské možnosti, otevírají se Boží zdroje. A Pán Bůh se postará, aby i ve skromných místech pouště a sucha vyrostla ta nejkrásnější a bělostná lilie šáronská. Tak to je! Ježíš se narodil do zcela otevřené Boží náruče, do náručí své Matky a Josefa. A otevřená nebesa s tím hlaholem andělských sborů, to byl jen odraz toho, co se stalo na zemi a co bude jednou na nebesích!

„Přišel tam a bydlel ve městě zvaném Nazaret. Tak se naplnila slova proroků, že bude nazýván Nazaretský.“ Matoušovo evangelium 2:23

Kde je vlastně Ježíš doma? Spočítali jej v Betlémě, azyl měl jako běženec v Egyptě a vyrostl v Nazaretě bez zvláštní pozornosti. Dost ze svého produktivního času prožil v Jeruzalémě a podle svých slov nemá, kde by hlavy složil. Teď je známým všude, je bohatým a nemá nic, kamkoliv přijde, tam se shromáždí lidé. Je vítán v cizích domech a nikde nemá svůj domov. Paradox, který se vždycky opakuje v životech těch, kteří nějak přispěli lidstvu. Mohli by vyprávět o zvláštní samotě.

Když se Ježíš ubránil pokušením na poušti a andělé jej pak obskakovali, jeho první cesta vedla domů, do Nazareta. Quo vadis, Domine!? Tos nevymyslel moc dobře! Ježíš ale záměrně prokázal svému městu čest tím, že na něj pamatoval v první řadě. Rabínské zkoušky na poušti přece složil dostatečně dobře a jeho primice má být samozřejmě doma v Nazaretě!

Jako vždycky, jeho kroky vedly v sobotu do synagógy. Přečetl z proroka poté, co někdo přečetl pravidelná slova z Tóry. A když mu všichni viseli na rtech, dodal sousedům a známým, že to prorok napsal o něm. Řekl jen celou pravdu. Všechna ta Izajášova slova o pomazaném Mesiáši skutečně byla o něm. V sobotní škole, v pravidelném obecním shromáždění, nastal ale rozruch jako na demonstraci. Lidé nesnášeli, když jim někdo připomínal velké proroky Eliáše a Elíšu v časech národní bídy, slabosti a proher. A hlavně, neměli rádi, když se vyzdvihovala víra těch druhých, jakýchsi cizáků! Měla být řeč přece o slovutných činech hrdinných Nazareťanů. Mělo se mluvit o jejich víře v Hospodina a blahoslavené paměti otců. Ježíš měl složit poklonu těm, kdo postavili nazaretskou synagogu! Tak nějak… Zcela na rovinu: Ježíš by ani dnes žádné volby nevyhrál!

Když jej v Nazaretě vyhnali na ostroh skály, aby jej shodili dolů, neutekl. Došel až tam a pak beze slova prošel jejich středem. Žádné další slovo, nic. Žádné strkanice, ale síla osobnosti, která mu vyklízela cestu. Přece se s nimi nebude prát!

Kde jsme vlastně doma? Je to jen naše hrdinné Česko? Nebo jsme také a zároveň Evropané? Znepokojuje nás jiná vlajka výše na žerdi než ta naše? Uděláme pro své vlastní lidi všechno jen proto, aby nás opět zvolili? Mlčíme, když by se mělo mluvit, a mluvíme ve chvíli, když už je třeba mlčet?

Ježíš byl skutečně doma až v nebesích a my tam s ním určitě dojdeme také!

„V těch dnech vydal Caesar Augustus nařízení, aby v celé říši proběhlo sčítání lidu. Všichni se tedy šli dát zapsat, každý do svého města.“ Lukášovo evangelium 2:1 a 3

Mám před důchodem, a tak mi státní úřad poslal výčet odpracovaných let. Protože jsem od roku 1988 nepřetržitě ve službách své církve, zaujalo mne, že si mne stát nepamatuje na šest měsíců v roce 1990. Daně jsem za tu dobu určitě odvedl, ale v součtu odpracovaných let na půl roku chybím. Vypadl jsem státu z evidence. Sháněl jsem se ve státních archivech, na magistrátě Teplic v Čechách, ale nikde nic nenašli. V Teplicích jsem začínal, tam mi dali poprvé státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Tak mne buď skartovali a anebo zapomněli. Quo vadis, člověče?!

Součty jsou vždycky problematické. Jen si vezměte poslední sčítání lidu, domů a bytů v roce 2021. Dotazníky se ptaly, zda se hlásíme k nějaké církvi, ale statistici přidali otázku, zda se cítíme být evangelíky či katolíky. Výsledky způsobily děsný zmatek a mnoho komentářů. Pro mne – a nejenom pro mne – mají výpovědi čísel svoji hodnotu, ale někomu to sčítání způsobilo vrásky na čele.

Římští císaři nepotřebovali vědět, kolik mají v provinciích lidí proto, aby se o ně starali. Potřebovali vědět, kolik od nich dostanou peněz na daních a snad i to, jaké problémy by měli, kdyby se provincie začaly bouřit. Nechtěli se moc špinit se sčítáním, nechali své poddané, aby se sečetli sami tím nejprimitivnějším způsobem: sejděte se doma a přihlašte se tam. A dodejte nám čísla. Špinavou práci měli udělat porobení a neurození. Oprátku si měli na sebe splést sami. I na celníky a sčítací komisaře bylo lepší zkorumpovat nějakého jejich vlastního člověka. Nejde o peníze, ale o porobení lidí.

Napadlo vás, co by se stalo, kdyby Josef s Marií do Betléma necestovali? Dovolím si spekulativně říci, že vůbec nic. A měli by pro to dobrou omluvu. Ale oni se zvedli a šli. Krutá, nesmyslná cesta. Práce stála, živili se všelijak! Do Betléma nešli kvůli císaři, to byla jen taková záminka bokem. Do Davidova Betléma šli proto, aby se naplnilo Písmo – řečeno kulantně – to aby měli Izraelci pořádek v tom, kde a komu se Ježíš narodil. A tedy i kvůli nám – abychom v tom měli jasno. Narodil se Davidův syn, očekávaný záchrance celého světa.

Ale zaručuji vám, že erár v tom bude mít zmatek vždycky!

„Když Ježíš začínal své působení, bylo mu asi třicet let. Byl to (jak se myslelo) syn Josefa, syna Elího.“ Lukášovo evangelium 3:23

V biblických textech bývají obsáhlé seznamy příbuzných. Co má člověku dvacátého prvního století říci Ježíšův rodokmen, který je v evangeliích hned dvakrát a pokaždé jinak? A jakou má vazbu na rodokmeny starého Izraele? Rodokmeny mají prorockou hodnotu. Kdo zná ty židovské, na které křesťanský čtenář nemá nervy, protože jsou dlouhé a zdánlivě nejasné, ten ví, že mají ve své skladbě vždycky nějaký význam. A pokud jsou ve Staré smlouvě zmíněny vícekrát, pak vypovídají vždy o něčem novém, novým způsobem. My, moderní lidé všude hledáme statistickou a nebo historickou hodnotu. V těch Ježíšových rodokmenech není moc historie, ale spíše zpráva či zvěst.

Rodokmen podle Matoušova evangelia začíná od Abrahama. Tady se Ježíš představuje jako dobrý příbuzný v izraelské rodině, jako by před Abrahamem nic ani nebylo. V seřazených čtrnáctkách Ježíšových předků jsou tak vypsány tři velké kapitoly izraelských dějin. První kmenová: dvakrát sedm rodin do Davida. Pak stejně i ta královská až po zajetí v Babylóně a nakonec ta v posvátných textech částečně zamlčená po návratu ze zajetí. Třikrát plných sedm generací Boží milosti. A tak se doputuje až k Josefovi, jemuž je manželkou Marie.

A to není jediná žena zmíněná v rodokmenu: najdeš tam syna paní Támar, která se neváhala převléct za nevěstku, aby získala potomka ze svého tchána. Nechtěla být jen ctěnou vdovou, chtěla přidat své rodině velkého muže. Matku toho dalšího ctěného potomka, Rachab, musíš zařadit mezi skutečné nevěstky, protože si tak vydělávala mimo službu v jakémsi měsíčním kultu. Ta následující, jménem Rút, patří mezi zapovězené pohanky, přesto porodila dalšího muže do rodiny. A naposled je tu zmíněna žena, jíž známe pod jménem Batšeba, žena Urijášova, se kterou cizoložil král David. Ona je maminkou Šalamounovou. Proč tolik rodinné špíny, jíž se evangelista Lukáš v tom druhém soupisu taktně vyhne? Protože je tu díky Matoušovi těch třikrát sedm generací Boží milosti. A Matouš se za Ježíšovy předky nestydí a rozumný člověk to dělá stejně, jako on. A všichni jsou tu právě takhle, protože se až dodnes v židovském světě myslí na tajemství života jako na tu největší milost.

Ten Lukášův rodokmen zase počítá Ježíšův původ opačně. Sestupně od Josefa až po Adama. Máš vědět, že tvůj záchrance je skutečný člověk, který se nestydí za ty dva prarodiče, kteří si do exilu z ráje odnesli jen holou kůži a svou vinu.

Naše rodokmeny dohledávají identitu z touhy najít vlastní původ. Hledáme své příbuzné podle DNA. To by podle Matouše a Lukáše opravdu nešlo. Spíše se dá mluvit o těch, kteří v těch Ježíšových rodokmenech nejsou, nebo proč je tam ten, který tam být nemusí anebo do těch rodokmenů dokonce nepatří.

Ježíšovy rodokmeny objasňovaly smysl Ježíšova života. A možná i v těch našich životech záleží více na tom, co jsme světu přinesli jako potomci svých rodičů a své kultury, než s jakým DNA si vykračujeme po světě. Quo vadis, člověče?

„Maria řekla: ‚Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení. Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný. Svaté jest jeho jméno!‘“ Lukášovo evangelium 1:46–49

V jedné kapitole jsou hned dva zpěvy! To je první kapitola Lukášova evangelia. Ve druhé zpívají své chvály celé andělské sbory. Pokud protestujete, že to všechno lze říct normálně a není třeba dělat scény, máte pravdu. Ale některé texty se musí zpívat. A dokonce společně. Třeba hymna, nebo žalm vetkaný do písně pro celý kostel. Nebo třeba Modlitba pro Martu, svatováclavský chorál. Stejně zpíváme nějakou Husovu píseň či některý ze spirituálů. To zpívání není oblibou hudby ani exhibicí absolutního sluchu. Třebaže roztřeseným hlasem, je ten zpěv účastí a spojením s těmi, kteří byli před námi a budou po nás.

Podobně se zpívají písně v adventu. Maria zpívá jako Mojžíšova sestra Mirjam a taky Anna, maminka Samuelova. Boží dobrota ji pohladila a dívka Marie k sobě skládá všechno, co zná z žalmů a národní tradice. Maria zpívá i sobě pro potěchu, protože zahlédla svoji roli pro všechna pokolení, co ještě přijdou.

Na rozdíl od toho zní Zachariášův tenor zkušeně. Však je to kněz zvyklý na plačtivý zpěv požehnání z chrámových schodů. Teď ale zpívá o svém synu, který dostal roli v dějinách. Hlavní téma Zachariášova prorockého žalmu je ještě jiné. Nemyslí na svého syna. Zpívá o spasiteli a pánu, který přichází do domu Davidova. Myslí na království Izraele, myslí státnicky. Hospodin se svého lidu nezřekl!

Ano, všechny ty motivy z písní už někdy zazněly a budou se opakovat. Když někdo recykluje věty z Platóna, Aristotela či Havla, často platí, že vlastně nemá co říct. Jen tak přežvykuje hlášky. Když ale někdo opakuje slova proroků a nedá s tím pokoj ani v poslední knize Bible, v knize Zjevení, je to hodné pozornosti. Není to folklór, je to občanská povinnost, kterou nelze zamlčet. V těch písních je bolest, strach, radost i úzkost. Je to tak silné, tak slavné, že jsou na to slovní spojení a věty krátké, musí se to skrz naskrz prošít tóny.

Zvedni se, přidej se, postav se do pozoru! A zpívej!

„Anděl mu však řekl: ‚Neboj se, Zachariáši! Tvá prosba byla vyslyšena. Tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan.‘“ Lukášovo evangelium 1:13

Tolik Zachariáš s Alžbětou prosili za syna. A nic. To už jsme si říkali v předchozích dnech. Zacharjáš je kněz Boha všemohoucího, tak ví, že Bůh má právo mlčet! On jediný právem vynechává diskuse a nemusí mluvit. A ví, co dělá. To lidé, ti mlčí ze zbabělosti či proto, že nemají slova, že je nikdo neučil mluvit a oni to sami vzdali, protože formulovat věty, když nikdo neposlouchá, jim vzalo energii. Mlčí. Umí sice ten náš český nebo jiný pravopis a všechna jeho pravidla, ale nevydají ani hlásku. A když, tak se jim z úst sypou slova jako piliny.

Zachariáš potkal anděla, jako se to stalo tou dobou kdekomu. A ten mu slíbil syna, o němž tak dlouho s manželkou mluvili, pak o něm tak dlouho mlčeli a zůstal jen v modlitbách, dost možná nekonkrétně. Zachariáš je kněz, proto jeho syn zůstal v modlitbách Izraele, které Zachariáš šeptal i zpíval ve své práci za všechny syny vyvoleného národa. Každý syn v lůně všech ostatních žen je jako jeho vlastní dítě. Prosil tedy za jiné tak, jako za svého.

A teď tu stojí anděl. Sliby, chyby. Kam tím vším míříš, anděli? Quo vadis? Zachariáš nedokázal uvěřit, vlastně úplně stejně jako Maria, která ještě neměla nárok na dítě. Zachariáš s Alžbětou naopak už neměli nárok na dítě. Stejná bída.

Na Zachariáše koukáme kriticky, že andělskému poselství nevěřil. Vlastně: že nevěřil svým modlitbám. Ale copak na tom byl třeba prorok Izajáš jinak, když křičel: „Jsem člověk s nečistými rty!“ anebo jeho kolega Jeremjáš, který se viděl jako dítě, tak o čem by mohl mluvit?!

Advent je časem, ve kterém se prorocká slova a osudy proroků stále opakují. Zachariáš skončil jako další prorok, Ezechiel, který slyšel: „Způsobím, že ti jazyk přilne k patru a budeš němý… Ale až k tobě budu mluvit, otevřu ti ústa!“ (3:26–27) Když Zachariáš mlčí, je to lekce pro celý národ. Když pak promluví, řadí se ke všem, kteří dosud neměli slov. Takhle to Pán Bůh dělává, že dává slova těm, kteří si připadají němí, a bere, třeba i na čas, slova těm, kteří mají dojem, že by měli oslovovat národ.

Zachariáš na devět měsíců umlknul, což neznamená, že se doma nebavil s Alžbětou o tom, co zažil. Však jí nějakou komunikací sdělil i jméno toho dítěte. Ale zcela jistě neměl co říct všem okolo, neměl jak je povzbudit a nemohl jim požehnat. A teď chválí Boha za jeho divy, protože dostal slova. A pověst o Božím divu jde všude po judských horách. A lidé si říkají: Copak z toho dítěte bude?! Quo vadis, Jene?

„Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána?“ Lukášovo evangelium 1:42n

Vlastně hned v těch dnech, kdy Marii navštívil anděl, se dívka vydala za svojí příbuznou Alžbětou. Stávala se ženou a matkou. Ale ještě nic nebylo vidět, možná ani nic necítila. Na tělesné změny v obličeji a na těle je ještě brzo. Dnešními slovy medicíny, ještě by to pro některé nebyl ani potrat, kdyby se zabránilo zázračnému zárodku uhnízdit se v děloze. Josefovi se to zatím nedalo říct, lidé kolem by se smáli. Mariina maminka by své dceři také nepomohla, pokud ještě někde byla. Maria udělala tu nejrozumnější věc. Potřebovala si všechno srovnat v hlavě, tak se vypravila k příbuzné, kterou anděl zmínil na okraj své řeči. Naplánovala si poměrně dlouhou cestu do Judeje; spěchala. Quo vadis, Marie?! Jednou jsi řekla ano, tak nechceš nic měnit, ale když ti anděl v tom překotném a nečekaném zvěstování dal nápovědu, spěcháš tam, kde by ses mohla dozvědět více. Nejde ti o poklad anebo nějakou hru. Jde o život, vlastně o dva, nejspíš tři, počítaje v to i Josefa.

Po té dlouhé cestě mladou Marii na prahu vítá její prateta Alžběta v šestém měsíci svého překvapivého těhotenství. A vítá ji jako matku. Jako matku samotného Pána. Sotva Maria stačila vyslovit pozdrav, popisuje jí Alžběta pochody lidského těla a Ducha svatého. Se životem to zahýbe, když je Maria na prahu a Duch svatý dá staré ženě slova hojivého blahořečení. Alžběta vychrlí na Marii proud slov velebících Boha. S otevřenou náručí zastoupí Mariinu matku a všechny sousedky. Jak moc by si taková slova bez otazníků přály dnešní ženy na prahu těhotenství. A to ještě tak pochybného, myslíme-li na to Mariino. Těmi hlasitými slovy Alžběta setřela naprosto všechny lidské pochybnosti, dodávajíc: „A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána.“ Ujištění Ducha svatého, které Mariino překvapené tělo velice nutně potřebovalo.

Tento úvod dal Marii slova i melodii a jako všechny velké ženy ta dívka zpívá velké Magnificat. Maria si nijak nezadá se svou jmenovkyní, sestrou Mojžíšovou, nebo s Annou, matkou Samuelovou, a dalšími. Zpívá slovy žalmů, dotýká se textů, které jsou svou povahou jako citace z ústavy či sloky ze státní hymny.

Mariin státotvorný nebo dokonce královský zpěv s citacemi všech možných zvučných proroctví prořízne strašné ticho věků. Všichni se báli používat velká slova a tady ta malá zpívá o nadějích, které vypadají jako blouznění. Mluví o sobě, ale není sebestředná, mluví o králi a pánu všeho a popisuje dílo, které je už paradoxně hotové, ač ještě není nic vidět. Neskládá žádné laciné předvolební sliby, ale zpívá vděčně a pevně o tom, co pomůže všem. Co jí samu ještě pořádně zabolí. To ale vůbec nezmíní, snad proto, že to všechno ještě nevěděla. O bolesti nepadlo ještě ani slovo.

Alžběta rodí, Maria ještě koupá maličkého a pak se vydá zpátky, vstříc všem zvědavým pohledům. Nese novinu, která teprve teď vybuchne jako granát.

„Anděl Marii ale řekl: ‚Neboj se, vždyť jsi nalezla milost u Boha! Hle, počneš, porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš.‘“ Lukášovo evangelium 1:30n

Adventní příběh je překvapivě plný diplomacie. Všemohoucí může udělat cokoliv. Nemusel se těm lidem tolik věnovat. Prostě by zavelel a dost. Tomu dobře rozumí všichni, kteří žijí a pracují v Parlamentu či ve Vládě České republiky. Tiše a bez hlesu se plní politická vůle, pomocný personál nesmí překážet se svými názory, legislativní oddělení musí najít odpovídající řešení a podobně. I u těch zvolených nakonec rozhodne většina.

Ale v adventu je to jinak. Je tu jeden z rysů Tvůrce tohoto světa, který si může vygooglit už čtenář knihy Genesis. Nejde jen o narození, o genetiku, investici a zhodnocení, jde o počátek, jak říkají židé v názvu knihy Berešít, tedy Genesis, první Mojžíšovy. A Tvůrce chce, aby u toho nového začátku byl člověk, aby se na tom počátku podílel, aby se jej to narození spasitele dotýkalo. Přichází-li nové stvoření, Ježíš Kristus, jemuž se pak po vzkříšení říká dokonce nový či poslední Adam, tak tomu předchází dost výrazná diplomatická aktivita, jejímž cílem jsou ti nejobyčejnější lidé. Bezejmenní andělé v zástupech a andělé se jménem vystupují různě – na obrazovce nebes, v soukromí Mariina života, dokonce oživnou na oponě svatyně, promítnou se zespod na víčkách spícího Josefa a podobně. Na paláce andělé ale nějak zapomenou. Herodes nedostane žádnou depeši.

U andělů je zřetelně znát, že nemluví za sebe. Nemají soukromé profily na Instagramu či Facebooku. Jejich postoje nemusí nikdo opravovat. Mluví skrze ně Bůh. Na to nejsme zvyklí a nebyli na to zvyklí ani lidé tehdejší doby. Ve staletích dlouhého mlčení Božího hlasu před příchodem Ježíše Krista bylo ticho. Porobení Izraelité švitořili aramejsky, kněžstvo zase promlouvalo hebrejsky, nobilita a jejich podřízení zase mluvili řecky. Jenom Bůh nemluvil tak ani tak. Proroci ztichli. A teď je takový provoz. Quo vadis, andělé? Nestíháme to pobrat ani zpracovat!

Ukazují se skutečně významné věci globálního dosahu. Andělé přicházejí jako poslové skutečné velmoci, která nečeká a nepřipouští demokratické projednávání návrhů, ale oznamuje skutečnosti, o nichž se nediskutuje. Nemůžeš odmítnout; tedy můžeš, ale pak umlkneš jako Zachariáš, když mu anděl vyřizoval, že se paní Alžbětě ve stáří narodí syn. Ostatní to s nějakým odporem vůči Všemohoucímu ani nezkoušeli.

Vlastně tu andělé byli i před tím, ale spíše jako neviditelní agenti. Jako u nás. Nikdy nejsme sami, andělé se starají, jen je nevidíme. Jako v tomhle příběhu: Teď začali jezdit velitelé, ministr zahraničí, náčelník generálního štábu pan Gabriel a tak podobně. Dávejte pozor, něco se bude dít!

„Když však o tom přemýšlel, hle, ve snu se mu ukázal Hospodinův anděl a řekl: ‚Josefe, synu Davidův, neboj se vzít si Marii za manželku, neboť to, co v ní bylo počato, je z Ducha svatého.

Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on zachrání svůj lid od jejich hříchů.‘“ Matoušovo evangelium 1:20n

O Josefovi se mluví jako o starším muži. Ptám se ale, kde se pro to bere nějaký rozumný důvod? Že zmizí z textu evangelia a snad, jak se někdy vysvětluje, i umře předčasně? Nebo se z Mariina života ztratil? Víte, jak to myslím… A není to všechno jenom pustá spekulace?

Text evangelia je důležitý v tom, že popisuje cestu spásy, ale zcela určitě to není životopis. Dovedu si představit, že v evangeliích chybí hodně věcí! Třeba to, že Ježíš byl tektón, jak jej popisuje text evangelia, tedy stavební dělník a pokud by měl Josef stejné povolání (jeden evangelista ho přisuzuje Josefovi a druhý Ježíšovi) mohl se na Herodových stavbách v Galileji skutečně sedřít k smrti. Ježíšovi před očima! Spekulace? Ano! Ale o nic menší než ty, které považuje křesťanská tradice za pravověrné. Nejvíce bolí poznámky o mužské nedostatečnosti a bídě. Jako by vedle žen byli muži jen ti trubci, kteří posléze ve včelím úlu nemají místo a mají se s tím smířit.

To si fakt myslíte, že by nebeský Otec svěřil svého syna do života nějakého mouly? Že by byla Maria jako Diana efezská, které přisluhovaly včelky vestálky a trubci, chrámoví otroci, nebyli k ničemu podstatnému, leda tak k použití síly? Určitě ne! Josef určitě nebyl žádný moula!

Josef měl svůj velký podíl na Ježíšově životě. Jenom o něm prostě nevíme z biblických zpráv. Zato o něm z Ježíšova života. Ten chlap Ježíš, ten jej odráží! Josef mu kouká z očí! Copak si myslíte, že toho chlapce nebylo třeba vychovávat? Zapomeňte! Pravý Bůh a pravý člověk je sice lidská formulace, ale vyjadřuje víru v to, že Josef byl ochoten obětovat síly a čas dítěti, které nemělo jeho genetickou výbavu. Podporoval manželku a vytvářel zázemí rodiny, jak jen to starověký Izraelita v těžkých podmínkách mohl dělat. Na výchovu Božího syna nemáte příručky. A málokdo v tom může poradit.

Jen si vezměte tu odvahu! Tu oběť! Josef měl své sny a představy o manželství a všechno šlo jinak. Od Heroda či Římanů by klidně mohl čekat nejrůznější škrty ve všech plánech, ale od toho Nejvyššího? Proč? Kudy a jak? Věčné „Quo vadis, Domine?!“ A přesto to Josef zvládl! A těchto pár slov má být poklonou před těmi, kteří přijmou cizí dítě jako své a věnují mu všechny síly jako vlastnímu.

„Marie řekla: ‚Hle, jsem služebnice Páně. Ať se mi stane podle tvého slova!‘ Tehdy od ní anděl odešel.“ Lukášovo evangelium 1:38

Marie je těhotná! A dobře víte, že je to možné popsat hned několika výrazy plnými emocí odrážejícími radost, zoufalství i hněv. Během toho rozhovoru s andělem se může zdát, že Marie stojí v koutku místnosti, křečovitě si drží košilku a vede diskusi s někým, kdo chce změnit její soukromí a celý život. Když na to přijde, někteří z těch hochů v postelích našich dívek jsou na první pohled fakt jako andělé. Jenom je problém, že odlétnou a už se nikdy nevrátí. Zůstanou beze jména a bez zájmu. Ti další si jen chtějí vzít to své a zbytek je nezajímá. A ona zůstává zase sama doma.

V našich podmínkách se do těhotenství své dcery vloží maminky. Vlastně někdy rozhodnou za tu mladou. Ty moudřejší nabízejí svou pomoc a počkají na rozhodnutí mladé maminky. A rozumná žena – či ten, kdo ji zastupuje – nabízí té mladé dívce hned několik způsobů: „Pokud uneseš tu ohromnou změnu života, tu bouři v těle, podržíme tě a své dítě si můžeš nechat anebo někomu svěřit do náručí. My tě v tom nenecháme, přece tě máme rádi! Pokud víš, že to neuneseš, spustí se bouře hned a maličké nebude. A my za tebou budeme zase stát.“ Je vlastně moc dobře, že je těch možností víc. My totiž nemůžeme rozhodovat za ženu v jiném stavu. 

Jak moudré bylo malovat sv. Annu samotřetí. Da Vinci ve svém podání postihl kus mateřských emocí, když namaloval malého Ježíše, jak zlobí ustaranou maminku Marii a moudrou Annu. Možná bychom tu myšlenku měli ztvárňovat zas a zase: ve filmu, slovem i svým životním příběhem. Vždyť 10 % žen je u nás bezdětných. Někdy i vlastním rozhodnutím. Nejde jen o kolotoč právních nároků na osud vlastního těla. Informovaný souhlas se zákrokem u lékaře či souhlas s pokračováním těhotenství je jen jedna část rozhodování. Rozhodnout se musí opravdu ta žena, která nosí naději života, její tíhu a nároky. My můžeme přidat podporu a porozumění. To je ta Anna na renesančním obrazu.

Jsou ženy, které své těhotenství vyobchodovaly. Mariino svolení v latině vypadá skoro jako by si řekla o vůz lepší kategorie: „Fiat, fiat!“ Maria ale nekšeftuje. Překvapeně zvažuje svou vůli po těhotenství – která je nulová, vždyť přece nejdříve musí být svatba a s ní nový domov. Pak Josefovu vůli po miminku, která je jasná, protože svou vyvolenou má rád. Takhle by potomka na svět nechtěl přivést, ale Marii miluje. Josef bojuje, ale jeho vůle nerozhoduje. Maria zvažuje všechny okolnosti a rozhoduje se podle vůle toho, kterého tu zastupuje anděl. Přijímá nepochopitelnou vůli, která bolí od začátku. A přesto na ni Maria odpovídá s vírou: „Fiat voluntas Tua…!“ Buď vůle tvá! Proto je Maria veliká mezi ženami!

„‚Sestoupí na tebe Duch svatý a zastíní tě moc Nejvyššího,‘ odpověděl jí anděl. ‚To svaté dítě, které se narodí, proto bude nazýváno Syn Boží.‘“ Lukášovo evangelium 1:35

Každé miminko se může spolehnout na svou maminku. Tedy skoro každé – vyškrtněte ty, které se pro dítě pod srdcem nevzdají drog a alkoholu anebo své dítě považují za přítěž a ohrožení vlastního svobodného života. Maličcí potichu čerpají síly matčina života, většina miminek nejprve tlačí na maminčin žaludek a pak zase na močový měchýř a v závěru vesele kopou svoji mámu do žeber. Tak se miminko chystá na svět.

David si kdysi zanotoval: „Na tebe, Bože, jsem odkázán už ze života matky, oddělil sis mě v matčině nitru, chvalozpěv můj o tobě bude znít stále.“ Ta slova jsou v šestém verši Žalmu 71 a můžeme je vztáhnout na toho, který měl jasné jméno hned od začátku. Měl se jmenovat Ježíš, ač to nebylo jméno rodové a ačkoliv Marie ještě o žádném jménu pro nějaké své dítě ani neuvažovala. Ve vší úctě se ten chlapec na Marii mohl těžko spolehnout. Když po něm později žádala nějaký ten zázrak ve prospěch svatebčanů, musel jí říct: „Maminko, ty ženo mezi ženami, ještě nepřišel můj čas, co to ode mne žádáš?“ Ježíš byl vždycky odkázán jen na svého Otce, jemuž důvěřoval jako ten David ve svém žalmu.

Stává se, že muž se ženou vychovávají děti, i když k rodičovství ještě nedozráli. Tohle riziko mělo předčasné Mariino těhotenství zcela jistě. Sotva si dívka zvykla na všechny okolnosti měsíční fáze a její krvavé dohry, je tu mateřství. A ač nic s Josefem ani jiným mužem neměla, krev tu není. Je tu všechno, co tělo dokáže svými hormonálními bouřemi udělat pro šťastné narození dítěte. Maria mohla zvládnout svou roli jen zázrakem. Však si ve stejném žalmu David zpívá: „Za zázrak mě mnozí měli, tys byl moje mocné útočiště.“ (71:7)

Co ženy, jimž se otevřelo lůno ve stáří? Proč anděl nepřišel k nim? Zralé a přečekané matky ze Staré smlouvy – Sára, Anna, Alžběta… Každá z nich dostala svůj úkol v dějinách. Zázrakem se jim narodil syn. Ale tím ten zápas neskončil! Sára později zřejmě neunesla výlet svého manžela s milovaným synem Izákem na horu Moria. Quo vadis, synu? To je ten krvák Staré smlouvy, ve kterém měl otec obětovat své – a Sářino – dítě… I kdyby jí to vyprávěli až po návratu se šťastným koncem, jisté je, že od toho času s nimi Sára už nebydlela. Už toho bylo na ni prostě moc, říká Bible.

Maria pro ten krvák dozrála. Byla blízko, když její syn umíral a zůstala pod křížem až do konce.

„Když byla Alžběta v šestém měsíci, poslal Bůh anděla Gabriela do galilejského města jménem Nazaret k panně zasnoubené muži jménem Josef, z domu Davidova. Ta panna se jmenovala Marie. Když k ní přišel, řekl: “Zdravím tě, milostí obdařená, Hospodin s tebou!’“ Lukášovo evangelium 1:26–28

Teď si vezměte, že by se přihodilo právě vám – a ještě spíše vaší nezletilé dceři, která chodí tady s Jozífkem odvedle. Že ji potkal anděl?! Oh! Sama si musí na svatbu ještě pořádně počkat. Jozífek se musí držet zpátky a teď tohle. A nebyla to jenom nevinná andělská návštěva! Marie po té návštěvě čeká maličké…

Církevní tradice, aby skryla ten skandál, mluví o neposkvrněném početí panny Marie. Tedy že na tuhle událost byla připravena dávno předtím. Světská kritika mluví o běžném násilném chování žoldnéřů na okupovaném území. No, dopadla jako mnoho jiných. Římský voják si ji vybral a ona čeká dítě nejmenovaného. Aby se jí pomohlo, nese mýtické vtělení všemohoucího. Jako by to nebylo v starověkých bájích už několikrát. Stačilo tu bajku takzvaně pokřtít.

Nikdo moc nepočítá s tím, že si Pán Bůh vybral nepřipravenou, naprosto obyčejnou dívku, jak prorokoval starý text Izajáše. Prostou, nezkušenou a plnou vlastních představ a něžných snů o lásce a porozumění. Ona se tak ostatně chovala, když překvapeně argumentovala andělovi. Její početí nebylo náhodou, byl to záměr z lidského pohledu zcela nevysvětlitelný. Byl to skandál! Jak z pohledu komunity, tak z pohledu té dívky. Uvědomuje si to Pán Bůh? Přece mu všichni v Bibli říkají Otec! Nebo se Všemohoucí chová jako velmož, který uplatňuje právo první noci? Tohle nechám zatím bez odpovědi, protože se na to lidsky odpovědět nedá. Odpovídá na to samotný příběh dítěte a otcovská péče, kterou má Ježíš od prvního dne svého početí.

Ale zpátky k té Marii: občas musí do první linie ženy. Říká se, že by každá válka skončila velice brzo, kdyby armádám velely ženy. Možná na tom něco bude. Jedné mladé ženy v ukrajinských zákopech se trochu neopatrně zeptal reportér, zda jí nevadí, že je tak malá. Darja, jak se jmenovala, byla skutečně malá vzrůstem, možná i vojenskými schopnostmi. Odpověděla však bojovně, že je sice malá vzrůstem, ale je to jinak. Ta její malá výška – asi sto šedesát centimetrů – znamená, že je koncentrovaná. Že se do toho malého vzrůstu shrnula síla, kterou si málokdo dovede představit. Tak nechtějte Darje přijít do cesty jako nepřátelé.

Zato Marii bychom měli určitě přijít do cesty, protože se v ní zkoncentrovala celá nebesa na cestě ke každému z nás.

„Úpěnlivě volám k Bohu, volám k Bohu, kéž mi přeje sluchu! V den svého soužení se dotazuji Panovníka, v noci k němu vztahuji své ruce bez umdlení, má duše se utěšit nedá. Připomínám si Boha a sténám, přemítám a jsem na duchu skleslý.“ Žalm 77:2–4

Tak ta píseň žalmu začíná. Čtete-li dále, zní to jinak. Můžete si představit, že si žalmista vykračuje úvozem, nahoře zpívají ptáci a on si píská: „Rozjímám o všech tvých činech a přemítám o tvých skutcích. Bože, tvá cesta je svatá. Který bůh je velký jako Bůh náš? Ty jsi Bůh, jenž činí divy!“ Ale on je to až vrchol té písně, která začíná zoufalým a hlasitým řevem: „Haló haló, Mayday! Je mi zle! Tady člověk, je tam Bůh? Slyšíte mne? Mávám tady rukama, vysílám do umdlení. Je tam někdo?“ Tak si první tři verše překládám sám pro sebe.

Taky jste to slyšeli? Až nevhodně se říká, že advent je časem ztišení a očekávání. Jo, to si můžeme říkat my v srdci Evropy, kde se už dávno neválčilo. Budeme trochu méně topit, protože nemáme tolik plynu, ale co je to za bolest?! Jak se to může vyrovnat bolesti Syřanů, Íránců a spousty jiných? Advent je časem hledání, proseb a vyhlížení. Někdy i nesnesitelného a bolavého řevu utečenců zraněných a opuštěných na cestách. Je to čas cest z přinucení, někdy i útěků. To všechno je také advent!

Jen se podívejte, jak se zamotal důchod panu Zachriášovi a paní Alžbětě… Mají v pokročilém věku na cestě miminko. Quo vadis, lidičky?! Nebo zase z jiné kapitoly: Maria a Josef cestují, přežívají v provizoriu a pak skutečně utíkají do Egypta. Ale nejenom oni, dějiny vyhnání, útěků a dlouhých cest patří do zlatého fondu archivů celého lidstva, ovšem židovství a křesťanství zvláště.

Třeba takový Jan Amos Komenský – kdyby létal byznysjetem, chápal bych to. Ale na rozhrkaných formanských vozech, to musela být lahůdka. Nebo bratři z Ochranova na svých cestách na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století. Najdete je na moři i na suchu po celém světě! Jednota bratrská je prostě poslala na cesty za lidmi tehdejšího světa. A nechci zapomenout na jezuitské a další misionáře na druhé straně světa. Nechápu… A přesto: Bože, tvá cesta je svatá! Vedeš ji a posíláš své posly.

A řeknu to i osobně: Bylo mi patnáct. Normalizační léta 1974 a dál. Doma jsem byl na internátě v Praze na Třebešíně. Církevní dítě v širém světě. Ze skleníku do stepi. Zvláštní samota a strach. Můj vychovatel, Karel Hartman, komunista potrestaný za podporu Titova režimu, zralý a všemi nezdary vyzkoušený člověk, měl k mé víře úctu. A já zase k němu. Rozuměl mi, ač nesouhlasil. Respektoval mé zvláštní vycházky. A vrátný, pan Šimáně, veterán „Ymky“, mi tiše před půlnocí otvíral. Věděl, že nejdu z hospody, ale z různých setkání, která mi rozhodně neuškodí. To jsou ty svaté Boží cesty. A já je nechápu!

„Za dnů judského krále Heroda žil jeden kněz, jménem Zachariáš, z Abiášova kněžského oddílu. Jeho manželka byla z dcer Áronových a jmenovala se Alžběta. Ačkoli byli oba v Božích očích spravedliví a žili bezúhonně podle všech Hospodinových přikázání a ustanovení, neměli dítě. Alžběta byla neplodná a oba už byli v pokročilém věku.“ Lukášovo evangelium 1:5–7

Celý život nic, ani ťuk. Rybička nezabrala, sítě prázdné, děťátko nezaplakalo. U Zachariášů bylo smutno. Jak to asi Hospodin myslel, když sliboval, že všechny ženy budou v zaslíbené zemi plodit? Dobře, je nemocná, ale proč právě ona? A věčně pokládaná otázka: “Proč právě já?“ Ptáte se: „Kam se má člověk obrátit? Jak jsi to myslel, Bože?“ – „Quo vadis, Hospodine?“

Ano, manželství bývají bezdětná, ženy či muži jsou nemocní, nesmyslné války a dopravní nehody je berou z tohoto světa. Tolik bolesti, zoufalství a úzkosti! Tolik modliteb šeptaných v pláči, tolik křiku a pocitu nespravedlnosti! Tak hluboká zoufalství mužů i žen, když navíc dnes ještě ví, že bezdětnost je právě kvůli němu anebo kvůli ní. Lepší by bylo nevědět, bolelo to tupě a věčně.

Advent začíná právě touhle rodinnou tragédií.

Tragédií o to horší, že Zachariášovi patřili k rodu Levi. Abyste rozuměli, Levité nesloužili jenom v chrámě, ale měli běžné denní povinnosti spočívající v doprovázení obyčejných Izraelitů k Pánu Bohu. Tuhle paní Deboře se narodil kluk a paní Salome zas vříská na klíně Támar. Tuhle Šlomo podvedl Judit a potřebuje se smířit a předložit Hospodinu oběti za svůj hřích. Jinými slovy, Levité se brodili lidskými obyčejnostmi a chtělo se po nich, aby plakali s plačícími a radovali se s radujícími. Všemu měli naslouchat a všechno unést. To se hezky řekne! Jenže kdo bude plakat se Zachariášovými?

Biblický příběh nám popisuje, že na Zachariáše padl los a přišel na řadu, aby posloužil v chrámě. Všichni čekali na jeho jásavé požehnání na nádvoří poté, co obětuje kadidlo. Zachariáš se v chrámě zdržel, protože se u toho oltáříku na kadidlo zapovídal s andělem. Hořce, sarkasticky a nevěřícně komentoval andělův slib, že na stáří bude vychovávat syna. A ještě si nebe vymyslelo, že se ten kluk bude jmenovat Jan. A to po kom jako?! Tomu Zachariáš nemohl věřit. Proto musel ve své slavné, životní roli nad chrámovým schodištěm mlčet. Štrikoval rukama jako překladatel pro hluchoněmé. Mně vždycky zajímalo, jak to asi vypadalo a co s těma rukama dělal.

Letošní advent vám mimo jiné nese téměř jistě něco, co bude na první pohled každému připadat jako špatný vtip. A přesto tím nakonec obohatíte sebe a spoustu lidí kolem. Neodmítejte to! Věřte tomu!

První adventní - zkratka z kázání na neděli: Kristus, Mesiáš, pomazaný - tři výrazy, které mají stejný význam. Jen jsou v jiných jazycích. Ježíš si ani jedním výrazem z těch třech neříkal. Říkal si Syn člověka, byl to trpící velekněz a přišel jako dítě. To jsou samozřejmě výrazy s velkým významem, ale ani jeden titul není vhodný do kampaně. Celý text poznámek bude na novykostel.cz v neděli večer pod videem.

Opravený soubor. Velice se omlouvám, že jsem zaměnil zvukové soubory. Tady je ten správný. První ze tří částí původně jednoho kázání, které by na nás bylo dlouhé. No, starý pisatel listu Hebrejům si to mohl dovolit. My ne, Tak první díl ze třech o odpočinutí. Právě odpočinutí je v textu dopisu Hebrejům postaveno do protikladu zatvrzení. Když se nezatvrdíš a nebude tvé srdce sklerotické, tak dojdeš odpočinku, řecky kata-pausis, tedy toho konečného odpočinutí, které není v hrobě, ale v blízkosti našeho Pána. Tento pojem je jako závorka celého oddílu, jím to začíná a končí (3:11. a 18). Čtěte k tomu mému povídání ale oddíl celý: Dopis Židům / Hebrejům 3:7-19. Díky za hudební motiv Janu Zemenovi.

Než pustíte řemeslníka k tomu, aby vám rozbil koupelnu s tím, že slibuje novou, chcete reference, ohlasy na jeho práci. Chcete vědět, co kde udělal a jak jsou s ním lidé spokojeni. Ono stačí hledání specialisty, kterému svěříte své tělo, svá kolena, ledviny či klouby. Nebo: Než pustíte novináře na tiskovou konferenci, musí se vám prokázat vámi ověřenou akreditací, vysláním, pověřením. Kdyby jenom mávnul kartičkou, můžete mít teroristu. Tak to je, potřebujeme ověřenou akreditaci. Čtěte k tomu Dopis Židům / Hebrejům 3. kapitolu, 1.- 6. verš. Díky Janu Zemenovi, charakteristická znělka!

My jsme si na to zvykli, jako na samozřejmost. Za nás umírali kluci na plážích Utah, Omaha, Gold, Juno a Sword a spousta sovětských vojáků i našich kluků. Bereme to jako samozřejmost! Jakási dějinná nutnost vrhala lidské syny do bitvy a nám se to léta vysvětlovalo tak, že to pro nás dnes už téměř nic neznamená. Dotkne se nás to až ve chvíli, kdy je smrt blízko nás, tak jako třeba v Ostravě 10. prosince 2019 ve fakultní nemocnici, kde střelec Vitásek v americkém stylu vraždil nevinné. A jeden z nich zemřel, když vlastním tělem chránil svoji nezletilou dceru, čímž jí zachránil život. Podobně se chovala matka sedmnáctileté dcery ve vestibulu. Vrahovi však už došly náboje a utíkal.

Za nás! To se v křesťanství opakuje stále. A myslí se, že tím, kdo za nás dal svůj život, je Ježíš Kristus. Vezměte si k ruce Bibli, nalistujte si dopis Hebrejům (Židům) a studujte se mnou. Kdo nemá Bibli rádi mu ji půjčíme a nebo poradíme, kde ji koupí. A zase: Díky Janu Zemenovi za hudební intro.

Pisatel listu Hebrejům nás ještě naučí různým vychytávkám, které dovoluje nejen řecký jazyk, v němž byl dopis napsán. Například bude mluvit námořnickou hantýrkou, bude poeticky užívat jakousi metriku - přesně spočítané slabiky -  aby to bylo jako ve verších, které jsme se učili v díle našich klasických básníků. V tomhle oddíle začíná růst radost z toho, že se Ježíš stal člověkem. Pisatel se kazatelsky staví do řady všech těch, kterým káže o jeho nenahraditelnosti. A nezapomeňme: Píše lidem, kteří trpěli!

Jaký je rozdíl mezi farářem a kazatelem? Podle názvu v tom, že farář pečuje o svůj okrsek působnosti daný kostely a věřícími, kteří se v nich scházejí. A kazatel káže. Nejprve ten farář: Jak farnost v dnešních podmínkách chápu já, pak je to odpovědnost za obec, město jako celek. A kazatelské kázání? To není jen nějaký čas, který si ten kazatel odmluví. To nejde! Nemůže konkurovat novinářům, celým zpravodajským a naučně vědeckým pořadům. Taky politici se věnují mluvení a dovádí kazatelské řemeslo k dokonalosti. Řeči se vedou a voda plyne. Pokud by bylo kazatelské umění jen mluvením, pak to máme "za pár..." jako ti politici! Jenže kazatel má trochu jinou úlohu: ukazuje podobu božích lidí tím, jak žije, jak mluví a jedná. Dopis Hebrejům, který sleduji, je kazatelským příkladem. Jedno velké kázání. Tentokrát se kazatel chová trochu jako učitel, nás trošku vydusí argumenty, které lepí na tabuli vedle sebe. Hebrejům - adresátům dopisu - měla a mohla tato slova dodat jistoty ve chvíli, kdy není chrám, není rituál, nejsou autority, není svobodná vláda. Co potřebujeme v kázání my?  Díky Janu Zemenovi za hudební intro.

Vítr vane a odvane a proudění vzduchu ustane; kamsi zmizí. Kázání jsou takovým větrem, slova v nich vanou a zanikají. Dopis psaný Hebrejům je takovou sbírkou kázání. Tentokrát ovšem, Bohudíky, zaznamenanou. Nese však znaky svébytného literárního stylu kázání. Vane a odvane. Nicméně, kdo si pamatuje noční rozhovor Nikodéma s Ježíšem Kristem (Janovo evangelium 3:8), ten ví, že práce Ducha svatého v našich nových začátcích, při zrození čehokoliv nového, je jako vanutí větru...  Děkuji Janovi Zemenovi, že rozezněl struny violoncella.

(Dopis Židům 1:1-4) Dědictví Bible kralické je velké. Je vždycky dobře, když se o té knize mluví. Měla a má tak velký vliv na český jazyk, na dějiny jednotlivých oblastí a rodin, že to nelze jen tak přejít. Hýbala s námi a zvedala nás ze židle. A to přesto, že jsme měli její výtisky v úplně obyčejných plastových deskách. Takové Bible se k nám tajně vozívaly a rozdávaly se na dobrých adresách za socialismu... Tisk kdesi v Holandsku... Takové Kraličky a nebo Nové zákony v překladu Dr. Petrů - to byly zase výtisky katolického překladu do dnešní řeči s poznámkami! Ano, takové výtisky nejen, že hodně vydržely, ale vtáhly nás do tajemství Božího slova. Když řeknu: Polymerované slovo Boží, jsou pro mne ty plastové desky Biblí jen příkladem. Na začátku listu Hebrejům, je v první kapitole toto slovní spojení: „Polymeros kai polytropos...” což je česky: „Mnohokrát a mnoha způsoby...” Mé poznámky provází Jan Zemen na violoncello. Děkuji!

Mladý muž mne oslovil, abych mu pomohl vyjasnit příběh s Jonášovou velrybou. To je tedy výzva! Beru! A v pátečním pokovidovém sezení mladých jsem se pokusil vyprávět příběh ze čtyř kapitol staré knihy, která je tak trochu omylem mezi malými proroky, jak se říká dvanácti malým knihám v závěru Staré smlouvy, Starého zákona - jak se říká té čísti Bible. Drama tomu mém povídání přidala Sára Zemenová svými houslemi. Děkuji!

Ježíšovy modlitby nebyly výmyslem či novinkou. Náš Pán i tady, v 17, kapitole Janova evangelia, navazoval na strukturu židovské modlitby a židovské liturgie. Velekněz v Den smíření - Jom kipur - přichází s obětí čtyř zvířat (podle Levitiku 16 a a 23) a obětuje za sebe, za svou rodinu (myšleno za všechny Levity) a pak za  všechen lid.
Po těchto smírčích obětních obřadech směl velekněz vyslovit jedinkrát v roce, před Boží tváří – ve svatyni svatých, jinak nevyslovitelné svaté jméno, které Mojžíšovi Bůh zjevil u hořícího keře. To je to „poznání jména“, o kterém Ježíš mluví v modlitbě. To je správný velekněz, který vchází do svatyně svatých (všimněte si listu napsaného Židům 5.-9. kapitoly). Dá se říci, že Ježíš tu v mezích židovské modlitby ustanovil nový způsob bohoslužby. Bohoslužby, která nepotřebuje chrám a nepotřebuje krvavé oběti. Opět k toto modlitbě zní tóny violoncella Jana Zemena.

Moje pozvání přijala Danutka (Daniela) Krčmářová - maminka na mateřské dovolené, muzikoložka a terapeutka. Povídáme si o snech životních i nočních. Jde řeč o hudební výchově a duchovním životě, o ceně bytí a podobně. Povídali jsme si v úterý 28.4.2021.  

Natírejte svět a celý život jakou barvou chcete, stejně jednou narazíte na beton - tedy na něco tvrdého. Na tvrdé skutečnosti o svých možnostech, o svém charakteru, o svém zdraví a svých silách.  My máme betonový kostel a v něm tvrdíme, že evangelium je také nabeton spravedlivé. Že je pro všechny, kteří se snaží něco najít. U nás na to jistě narazí!  Chci jít k jádru věci s obyčejnými lidmi kolem mne. Budu si zvát známé, kamarády, spíše neviditelné a tím více zajímavé lidi.  Mně kostel připadal vždycky jako ideální místo pro povídání a naslouchání. Budu se ptát a pokusím se trpělivě naslouchat.

"Ale zbav nás od zlého!" spolu s dovětkem, který není v Bibli, ale církevní tradice jej má dobře doložený od prvních staletí: "Neboť tvé jest království, moc i sláva až navěky, Amen!" Dnes velice důležité téma. Zdá se nám, že zlo číhá za každým rohem, můžeme s ním něco dělat? Můžeme se učit dobru? Zaposlouchejte se do možností, jak je to se zlem v Božím světě. Zkuste porozumět sobě i druhým. Tedy - myšleno pachatelům zla, ať úmyslným a nebo neúmyslným. A k tomu vám hraje Jan Zemen své intro na violincello. Díky!

Povídám si s Dalimilem Petrilákem o jeho práci, kterou se živí, o jeho cestovatelském nadšení, o studiu religionistiky, o práci v organizaci Pomáháme lidem na útěku a nakonec o dobrovolnické službě v pardubické nemocnici... Povídali jsme si 7.4.2021 v Novém kostele v Litomyšli.

Natírejte svět a celý život jakou barvou chcete, stejně jednou narazíte na beton - tedy na něco tvrdého. Na tvrdé skutečnosti o svých možnostech, o svém charakteru, o svém zdraví a svých silách.  My máme betonový kostel a v něm tvrdíme, že evangelium je také nabeton spravedlivé. Že je pro všechny, kdo se snaží něco najít. U nás na to jistě narazí!  Chci jít k jádru věci s obyčejnými lidmi kolem mne. Budu si zvát známé, kamarády, spíše neviditelné a tím více zajímavé lidi.  Mně kostel připadal vždycky jako ideální místo pro povídání a naslouchání. Budu se ptát a pokusím se trpělivě naslouchat.

Církev a peníze, to je téma! Na jedné straně je určitě možné, aby církev neměla žádný majetek a nevlastnila nemovitostí a nezaměstnávala žádné lidi. Na druhé straně, pokud začne žít, má nějaký finanční provoz. Už jenom pro to, aby se spravedlivě dělila pomoc chudším a slabším. Aby se vědělo o všech, kteří takovou pomoc potřebují. Dá se tušit, že nastanou velké změny. Bude to ubývajícími penězi ze státních zdrojů do financování platů kazatelů a do infrastruktury, které zatím ještě tečou, ale postupně ubývají. A bude to také změnou struktury farností a sborů. Nikomu nedošlo, že v některých církvích, kde byli zvyklí na sbírky do košíčku, nastaly pandemií zvláště těžké časy. Věřící se musí učit vzdálenému přispívání a nebo strategické podpoře měsíc, co měsíc...

"A neuvoď nás v pokušení..."  Třetí nouze našeho lidství. Nejprve chléb, pak vina a teď nebezpečí. Vnější a jak se ukáže, i vnitřní. Pokušení, zkouška, stres a úzkosti z toho vyplývající. Je to tak lidské! V podání Matoušově a Lukášově se tato prosba nepatrně liší: „A nevydej nás v pokušení…“ či „Nevydej nás do pokušení.“ Kralickým překladem se dostáváme k naučené verzi: „Neuvoď nás v pokušení“, jak je většina evangelických křesťanů zvyklá říkat. Aneb o tom, co ani papež nemůže v jádru změnit, ale jen nově vysvětlit. A co máme vysvětlovat my tak těžce zkoušeným lidem kolem nás. Těžím z mnoha zdrojů; tady jsem si některé citace vypůjčil od Alexandra Fleka, z jeho článku pro Lidové noviny a hodně jsem těžil z dobrého výkladu Jana Milíče Lochmana. Alespoň ty dva zmiňuji. A děkuji za tradiční znělku Janu Zemenovi.

Povídám si s Jaroslavem Judou Střasákem v úterý 6.4.2021, protože v pátek 9.4.2021 měl právě on moderovat debatu Skautského institutu v Litomyšli na téma smrti a umírání. Záznam je tady: https://www.facebook.com/watch/live/?v=1936209516519606&ref=watch_permalink
Juda je medik, který si odskočil do dálek: Hostila jej Papua Nová Guinea... Tak o tom, o studiu, skautu a pak o jeho službě na covidovém oddělení v nemocnici v Praze Na Františku... 

"A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům!" A jaká je technologie toho odpuštění? Ten kříž? Byl Pán Bůh naštvaný na svého Syna proto, že nesl hřích, že vzal na sebe vinu celého lidstva? A tím, že Ježíš zemřel, tak zchladil Bůh na Kristu Pánu svoji žáhu? Ukrotil na něm svůj hněv? Z toho titulu máme právo trestat, vylučovat, stíhat a deptat provinilce, zahanbovat nekající? Lidé se mají bát a děsit Boha! Pokud to tak je, pak mají pravdu moji přátelé, kteří říkají, že s Bohem nechtějí mít nic společného, protože je to sadista. A já si nemyslím, že to tak je... PS: Díky za melodii Janu Zemenovi

Je smrt Boží chybou v Božím MATRIXu? Chybovali jeho programátoři?  A nebo jiná otázka:  Je ta smrt Božím protivníkem, se kterým musí Bůh bojovat dokonce za cenu ztráty svého Syna, díky němuž tu smrt teprve přemůže? A nakonec: A jak od toho všeho pak odečíst náš vlastní život a naši smrt, jak vyčíst jejich úlohu v našem příběhu a v příběhu našich milých? Houslovou melodií doplnila Sára Schumová

„Náš denní chléb nám dávej každého dne“ tak se modlíme a v zákrutách jazykovědy nacházíme překvapivě mnoho možností porozumění. Je ten chléb "vezdejší" chlebem naší mzdy, naší lidskosti a nebo jen příloha nadoblačných hostin? O co vlastně jde? Nerouhá se teenager, když zvolá: "Já ho žeru!" a myslí při tom na Krista? Tak si se mnou zameditujte!  Díky Janu Zemenovi za doprovodné tóny violoncella. 

Moje pozvání přijala paní Martina Zuzaňáková, ředitelka Městské galerie v Litomyšli. Víte, jak se cítí Moravák v Litomyšli? Proč ani rajčata, natož okurky na Znojemsku pořádně nerostou? Jaké je místo kultury v dnešním covid-čase? A co je to Gehirnjogging? Pusťte si audioverzi. 

"Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi!"  O tom, co je Boží vůle. Že je jasná a není třeba ji hledat kyvadýlkem, kartami a nebo celonoční modlitbou. Není žádný osud. Je jen živý Bůh a tvůj zápas, zda jej poslechneš. O příbězích Abrahamových, Ježíšových - o tom jak bojoval a dostali. Staň se tedy Boží vůle tady na zemi! Díky Janu Zemenovi za melodii violoncella.

Zjevení Janovo, tedy spíše Ježíšovo - je podle textu té poslední knihy v Bibli, svěřeno Janovi. A Jan, jako reportér, nám v něm popisuje projekci souboru dokumentárních filmů zachycujících dějiny světa. Jan na ostrově Patmos funguje jako ostrovní zpravodaj z přelomu existence světa. Nevděčná role, moderní člověk by jej stále přerušoval otázkami: „A jak to víš… A kde to bylo… A kdy to bude?! A, počkej, ještě jsi neřekl… Nepřeskakuj, prosím, dolož to!“ A Jan nemá takový hlasový fond, jako má Robert Záruba a nebo míval Josef Laufer, kteří často z posledních sil vršili věty s maximální slovní frekvencí. A má jen omezené informace. A tady mluví o propasti a jejích podobách... Deep fake!

Nic jiného nepotřebujeme v téhle době - než radost. Skutečnou, hlubokou a překypující. Ulítáváme k náhražkám, třeba jen k radosti z našich úspěchů, z mládí a plných sil. To všechno je dobré, ale není to základem pro chvíle bolesti, neúspěchu, stáří a nemoci. Co je tou radostí, která stojí za to? Ježíš říká: "Radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích!"  - A velké díky Sáře Zemenové za melodii jejích houslí!

"Přijď tvé království!" Nic jiného si nepřáli útočníci na americký Kapitol, když vtrhli do budovy - možná s touhou zabíjet. Nic jiného si nepřál Jan Žižka z vděčnosti za svou záchranu. A spousta dalších spasitelů světa historických i dnešních. Co ale vyprošujeme tou druhou prosbou Otčenáše? Jaké království? A jak má přijít? A jaký charakter bude mít?  Díky za dramatickou hudbu Janu Zemenovi

Naše děti žijí v distanční výuce už nějaký rok... Taky s tím máte problém? Souhlasím, děti potřebují děti a kolektiv nic nenahradí. Děti potřebují ustálit své studijní návyky a na to potřebují docházet do školy. - A přesto na té distanční péči něco je. Pán Bůh nás v ní trénuje už hodně dlouho. - Dokonce si dovolím namítnout, že má skoro stále vypnutou kameru. - Nicméně pro tu potřebu lidského kontaktu přišel na tuto zem jeho Syn a stal se člověkem z masa a kostí. Byl umučen, pohřben, vstal z mrtvých a vstoupil opět na nebesa. Dosud je zase vzdálený. Dal všem, kteří uvěřili, svého Ducha svatého. A také proto je pro nás tak důležité, vidět se a sdílet se navzájem jako lidé. Nejen pro tu lidskost, ale i pro toho Boha v lidském těle. No, a jednou se dozajista uvidíme i se samotným Pánem Bohem.

"Posvěť se jméno tvé!"  Není prosba o posvěcení Božího jména tak trochu nesmysl? Není to jako bychom se modlili: „Nechť je voda více mokrá!?“ nebo „Ať je železo více železné!?“ Jak by mohlo a snad i mělo být jméno více svaté pro nebesa? A nebo se máme ptát: Jak má být více svaté pro naši současnost?

Moje pozvání přijal Milan Menc, letošní maturant na Gymnáziu Aloise Jiráska v Litomyšli. Povídali jsme si o škole, o rodině, ideálech a taky o víře.

Povídal jsem si s Nelou Dostálovou, redaktorkou CNN Prima News. Doma je v Benátkách (u Litomyšle) 

Stalo se Vám někdy, že jste v liturgii římské církve postrádali na chvilku konec Otčenáše? A pak, po krátké vsuvce, tu modlitbu kněz dojel. Katolíci jsou zase v protestantských modlitebních shromážděních překvapeni, že lidé kolem ještě pokračují tím chvalořečením: "Neboť tvé jest království i moc i sláva navěky - Amen!" A nejenom to, ani v Bibli není podání Ježíšovy modlitby jednotné. U Matouše je to jinak, než v evangeliu u Lukáše. A jak si s tím poradit? Poslechněte si! Díky za meditační hudbu Janovi Zemenovi.

Zážitek z minulého pátku. Více není třeba říkat...

Vychováváte své děti? Moc vám to přeji! Je to skvělé, že je máte, každý potomek vás stojí spoustu sil. Každá ta hlavička má svůj rozum. A teď si představte, že vychováváte svěřené dítě. Není vaše, jste pěstoun, pěstounka. Musíte se školit a podléháte dohledu orgánů sociálně-právní ochrany dětí. A je to správné. Mít cizí dítě v péči jako své a udělat vše, aby mohlo zůstat také své, tedy cizí, to je umění.

A teď si představte, že máte cizí dítě, které je také trochu vaše - Myslím tím na Ježíše. To skoro dvouměsíční miminko vzešlo z Mariina života. Maria i Josef věděli, že ten chlapec nikdy nebude jejich, neb se k otcovství hlásí sám Pán Bůh. Ježíš má jeho jméno, jeho geny a od počátku je Ježíšova existence opředena divnými věcmi...

Díky za melodii Sáře Zemenové

Jakýpak náš?! Copak my máme něco společného? Můj táta se zapomněl také u tvé mamky? Je to ještě vážnější. Máme všichni naprosto stejné předky ve všech jejich kladech i záporech. Nechte mne o tom chvíli vyprávět... Violoncello má opět v rukou Jan Zemen - děkuji. 

Z mého pohledu je strach před modlitbou pošetilý. V době, když už by bylo dobře začít s modlitbami, lidé stále rozumaří a stydí se přiznat, že jsme... No víte kde! Modlitba má možná nešťastný český název, protože vypadá jako klečení před nějakou sochou nebo totemem... Prostě před modlou... Máme toho hodně na vysvětlování! začínáme nový cyklus 40 dní před Velikonocemi. Violoncello měl v ruce Jan Zemen, děkuji!

Četli jste o Tolkienových entech?! No ovšemže, kdo by nečetl o Listovlasovi a Bukostovi... A někteří z Vás četli i o Tajném životě stromů, jak o něm píše lesník Peter Wohlleben. A jistě jste četli Izajáše, určitě jste se zastavili nad slovy 1. Knihy Královské či nad knihami Kronik v Bibli. Tolik řečí o stromech. No jistě! Stromy se radují ze spásy! A my se radujeme s nimi - v lepším případě. V hudbě Sáry Zemenové nemám pochyb, její housle znějí skvěle...

Začínám sice knihou Ester, ale rychle přecházím k Izajášově 14. kapitole, kterou procházím v místech popisujících pád babylónského krále. Doporučuji si vzít knihu k ruce a číst souběžně. A odpovídat si na otázky: Je tento text kukátkem do podsvětí? Je tento text popisem pádu světlonoše z nebes? a podobné...  Violoncello měl v rukou mistr Jan Zemen, děkuji. 

Copak čtyřicet dní!? My už jsme na drátkách pomalu celý rok! Co je to půst a jaký byl půst Ježíšův? Původně jsem tato slova psal pro městský zpravodaj Lilie v Litomyšli, pak jsem je rozšířil pro Blogy Respektu a tady dávám k dobru zvukovou verzi. 

Vyprávění o městě Sardy, o bohyni Kybelé a jejím miláčkovi Attirovi... Trochu historie a mapování politických tendencí nad dopisem, který na Ježíšův pokyn napsal Jan do jednoho ze sedmi sborů tehdejšího pupku světa, do provincie Asie (Zjevení Janovo 3:1-6). Podcast navazuje na tvrzení: "Co si neodmakáš, to nemáš!" Muziku dodala Sára Zemenová, díky za truvérskou melodii. 

Co je pro křesťanství důležitější - skutky a nebo víra?! A dá se to od sebe vůbec někdy oddělit? Jako dítě si pamatuji, že jsme se vymezovali proti katolictví - že oni jsou ti skutkaři a my, evangelíci, jsme objevili v Bibli milost. S Lutherem jásám nad spásou, kterou dostávám darem, ale se závazkem - jak tu tvrdím - pustit se do práce. Tento podcast se váže k druhému dílu, k tomu historicky mapujícímu dopis do Sard z knihy Zjevení (3. kapitola, 1-6) Ten má název Kostěj Bezsmertnyj...  Hudba patří Janu Zemenovi, díky!

Loučíme se v poslední době s lidmi, kteří tu snad ještě mohli být. Jasně, nemá smysl do toho mluvit Pánu života a smrti. Překračujíc práh rozlučkových síní, vln pandemie, samoty a sociální izolace - potřebujeme potěšení. A potěšení je Boží zboží!
Díky Sáře Zemenové za intro na housle.

Ne, to není ta z Beskyd! A taky to není pravopisná chyba! Je to přelet nad 13. kapitolou Izajášova proroctví, v níž se lysá hora objevuje jako místo srazu zasvěcenců před bitvou proti Babylónu. Ale jak to bývá, všechno je to trochu jinak. Není to povídačka o vítězném Izraeli a skvělé církvi. Je to pohled na bídu světa, v níž máme svůj podíl.  Díky za muziku Janu Zemenovi

Děvčata pochybují o své kráse a schopnosti někoho zaujmout. Kluci zase zapochybují před nějakým typicky chlapským úkolem, protože se na něj necítí. A holky i kluci pochybují o své ženské či mužské identitě, to je přirozené. Pochybujeme taky o lásce rodičů a o smysluplnosti studia, ve kterém se plošně zvyšují nároky bez ohledu na zaměření mladého jedince. Pochybujeme o církvi, protože se dávno přežila svými formami a zdá se, jako by se vůbec nestarala o člověka, o hledajícího apateistu, nikoli ateistu, ale apateistu, protože upadl do pochybující apatie. Chtěl to takhle vůbec Kristus? A nepokazila to minulá staletí natolik, že se křesťanství téměř nedá použít? Také v samotné církvi pochybujeme o dostatečné duchovnosti, o schopnostech mládeže a o staršovstvu, farní radě a kazateli či knězi - v pochybnostech stále čekáme nějaký větší a hlubší vznět - to je přirozené typu naší zbožnosti a sžíravé nejistotě, kterou jsme na sebe už dávno upletli svým exkluzivismem a představou jedinečnosti...

Chvilku pochybuji s Vámi v podcastu a hraje mi k tomu na housle Sára Zemenová, děkuji!

Není to jen období adventu, kdy něco čekáme. Šamanka Nama čeká americkou armádu s generálem Flynnem, která přijde z Holandska a odstraní všechny diktátůrky v Evropě, myšleno demokraticky zvolené lepší či horší pány. A mluví na tom na Youtube docela pravidelně s 16 000 shlédnutími. Tolik lidí čeká na šamančino poselství… Jiní čekají, až se zase uvolní nařízení omezující přístup do hospody, čekají od dalšího roku jiného premiéra, také čekají na Zásilkovnu či pošťáky a balíček nejde a nejde. Čekám s lidmi na vypořádání dědictví a ono je to už více než pět měsíců. Pozůstalí by to tak moc potřebovali vyřídit. Platí všechny zbytečné částky za provoz - a naprosto zbytečně. A tak dále. Stále na něco nebo někoho čekáme! S hladem po nových informacích otevíráme knihy, noviny a posloucháme zpravodajství. Čekáme na blízké lidi ve své rodině. Čekáme osobně a také společně. A moje otázka: Co je skutečným předmětem našeho očekávání a jak vlastně čekáme?

Já uvažuji nad Lukášovým evangeliem 12:35-40 a hraje mi k tomu Jan Zemen. Děkuji!

První z trochu provokativních tvrzení pro ty, kdo uvažují o partnerském životě. Sliboval jsem možnost, aby mi posluchač napsal a nebo zavolal, tady jsou kontakty: Email daniel@novykostel.cz a telefon 733 619 141

Vracím se ještě k tomu krásnému jménu z Izajášovy deváté kapitoly. Vábí mne přemýšlet o jménech a tak trochu si hrát. "Jakže vy se jmenujete?"... Na housle hraje Sára Zemenová, děkuji

Pohled proroka Izajáše je neskutečně moderní! Čtu osmou a okolní kapitoly, jako bych četl knihy od Yuvala Harari! Mj. taky Izraelec! A pohled do skličující a ponuré krajiny mne vedl až ke čtení toho, co se čítá o půnoci při svátku narození Pánova: "Lid, který chodí v temnotách uvidí veliké světlo..." Na violoncello hraje vášnivě Jan Zemen, děkuji!

"Bděte!" a nebo "Lidé, bděte!" si pamatuji z odkazu Julia Fučíka, vyrostl jsem přece v době, kdy se to propagandisticky opakovalo. Ve škole jsme v pošumavské vesnici hráli divadlo o boji proti fašistům. Až později jsem zjistil, kde si to ten Julius a propaganda půjčili. Jsou to slova Kristova! V celé té naléhavosti se opakují právě o adventu nad čtyřmi svícemi. K mému povídání přidla své tóny Sára Zemenová na housle, děkuji!

Není sporu, že se o nebi Ježíš Kristus vyjadřuje často. Bude nějaké? A jak bude vypadat? Pokud nebude nebe alespoň trošku tady na zemi, nebude nikdy!  A nikde! O tom, jak jsme se minuli už českým slovem "nebe" a jak se míjíme v představách formovaných výtvarným uměním, je tenhle podcast. Za tóny na houslích děkuji Sáře Zemenové.

Samozřejmě by se mělo psát "Like!" a samozřejmě je trochu ošidné vykládat 8. kapitolu Izajášova proroctví s pohledem mediálního vzdělávání... Ale já si to obhájím, mně to připadne velice případné! Posuďte sami. Za melodii úvodem a na konci děkuji Janu Zemenovi.

Jsou věci, které se nemění. A jsou hlášky, které se zavedly, zůstávají hezky dlouho a ještě chvíli vydrží. Tak třeba červená stuha s nápisem „Remove before flight“. Visí a plápolá ve větru na letadlech, která stojí na stojánce a vlastně na všech strojích, které se vydávají do vzduchu a výš. Pozemní personál musí před každým startem stroj obejít a nejen stuhy vytahat - blokují totiž vrtule, přívody paliva, trubice pro měření rychlosti a podobně. Ale: „Sejmi a zkontroluj!“, říká tato hláška. Musíš na to myslet! Když zapomeneš, už se nemůžeš obrátit, přibrzdit a vrátit zpátky.

Remove before flight nikdo nepřekládá. Je vždycky anglicky a po většině na červené stuze. Podobně se nepřekládá slovo Maranatha, volání první církve po příchudu Ježíše Krista. To aramejské slovo znamená více věcí a já se je tu pokouším vyložit. Violoncello vzal mistovsky do ruky Jan Zemen, děkuji!

Sekvence popsaná třemi slovy: "Počít, porodit a dát jméno", ta mění svět. Muž zplodí, ale jsou to ženy, které tu sekvenci provedou. Izajáš té své paní říká "prorokyně". Jako by jí v úctě děkoval, že na sebe vzala tak důležitou roli. Taky v tom podkástu mluvím o ostudě evangelikálů a jiných lapáliích. Houslovým úvodem opatřila Sára Zemenová. Děkuji.

Náboženství upřednostňují své vyznavače, jedny mají za vyvolené a druhé za ne-lid, což je oficiální výraz z Bible. Je tvrdé slovo osudovou stopkou? Nebo je to nějak jinak? Pokouším se vysvětlit nad textem Matoušova evangelia 13:10-17. Violoncello má ve svých rukách Jan Zemen, děkuji.

Čtení z Izajášova blogu v kapitole 7., od verše 18. Dodávám k němu: "Bylo by krásné se jednou vzbudit a nebylo by Madura ve Venezuele, Bolsonara v Brazílii, nebylo by Lukašenka v Bělorusku a podobně. Možná, že by šel do důchodu náš pan prezident, prohrál volby ten americký a pak by zmizeli někteří předsedové vlády. Tyto sny mají jednu velkou vadu: Tito pánové nedělali celou dobu svého mandátu nic jiného, než že kopírovali a instalovali svoje ego. To lidské roští je drží při životě! A s nimi je zem zarostlá roštím a nepořádkem na léta. Achaz umřel, přišel po něm Chizkiáš a dobře vládnul, ale na závěr svého života se zbláznil. A hlavně, po něm přijde jeho syn Menaše, který je se svým dědou Achazem na Judském trůnu příslovím naprosté zkaženosti. Ale to už je pro pečlivé čtenáře Bible. Kdo může pochopit, pochop!" Na housle hraje Sára Zemenová, děkuji.

Čteme Izajášovy zápisky, jeho blog (7. kapitolu) a v ní část, ve které se naprosto mimo dvorní protokol prorok setkává s králem Achazem. Izajáš vede za ruku svého syna a král jde z inspekce Horního rybníka v Jeruzalémě a právě u strouhy na cestě k Poli valchářovu se potkají...   (Na housle doprovází Sára Zemenová, děkuji!)

Chybí mi prezidentské projevy při státních svátcích. Řečnické bonmoty a jedovaté poznámky mne neuspokojují. Při řádových dnech se poslední dobou dělají trapné zkratky života vyznamenaných namísto toho, abychom znovu  slyšeli, že nás něco spojuje. Přidávám tedy pár slov. Text delší, prostě víc než Twitter snese. Ale protože bych rád četl alespoň to ptačí pípnutí, beru do rukou evangelium Matoušovo a pokouším se předkládat slova, která nás všechny posunou dopředu.

Nad šestou kapitolou proroctví Izajášova uvažuji o tom, co to znamená, že prorok viděl lem roucha Hospodinova. A Jože Plečnik oblékl svůj betonový skelet do hermelínu z červených a bílých cihel, když stavěl kostel Nejsvětějšího srdce Páně (1928-32) na Vinohradech. A něco k tomu... Pěkný poslech a jen dodávám, že housle měla v rukou Sára Zemenová. Díky!

"Čas" Pátá z podzimní série úvah na pět podmínek růstu, které nám laskavě poskytl Stvořitel:  1. Půda/zem (Markovo evangelium 4:1-20); 2. Voda (Ezechiel 47:1-12);  3. Vzduch (Jób 27:3-6 a další místa z knihy); 4. Světlo (Žalm 36:10); 5. Čas (Kazatel 3:1-11).  Za violoncellem je opět Jan Zemen, velice děkuji!

Fakt se mi nechtělo do čtení páté kapitoly knihy Izajášovy. Ale číst se má všechno. Tak tady máte závěr této kapitoly od 24. verše. Housle vzala do rukou Sára Zemenová a zahrála motiv z Truvérské mše P. Ebena.

"Světlo" Čtvrtá z podzimní série úvah na pět podmínek růstu, které nám laskavě poskytl Stvořitel:  1. Půda/zem (Markovo evangelium 4:1-20); 2. Voda (Ezechiel 47:1-12);  3. Vzduch (Jób 27:3-6 a další místa z knihy); 4. Světlo (Žalm 36:10); 5. Čas (Kazatel 3:1-11).  Za violoncellem se posadil Jan Zemen, velice děkuji!

Tedy česky: "Běda!" To je silný motiv páté kapitoly Izajášova proroctví, kde je šestero běda nad judskými lidmi ve verších 8 až 24. Pokouším se ta slova vykládat na promítacím plátně dnešních dnů.  Bůh neběduje jako chudák, nevolá hrozivé běda se vztekem a morálním znechucením. Volá běda s touhou po změně, po záchraně toho, co se ještě zachránit dá... Zajímavé čtení!

"Vzduch!" Třetí z podzimní série úvah na pět podmínek růstu, které nám laskavě poskytl Stvořitel:  1. Půda/zem (Markovo evangelium 4:1-20); 2. Voda (Ezechiel 47:1-12);  3. Vzduch (Jób 27:3-6 a další místa z knihy); 4. Světlo (Žalm 36:10); 5. Čas (Kazatel 3:1-11).  Housle vzala do ruku Sára Zemenová, děkuji velice.

"Voda..." Druhá z podzimní série úvah na pět podmínek růstu, které nám laskavě poskytl Stvořitel:  1. Půda/zem (Markovo evangelium 4:1-20); 2. Voda (Ezechiel 47:1-12);  3. Vzduch (Jób 27:3-6 a další místa z knihy); 4. Světlo (Žalm 36:10); 5. Čas (Kazatel 3:1-11).  Violoncello vzal do ruky Jan Zemen, děkuji velice.

Patřím ještě k Čechoslovákům. Proto jsem si rychle zamatoval řecký pojem parabola. Jako milovník parních lokomotiv jej považuji za zvolání strojvůdce, kterému došla pára. Samozřejmě, je to pokus o odlehčení... Podobenství - parabola, které z dobře známé zemědělské činnosti odvodí logiku, jež nás má něco naučit v duchovních věcech bývá třeba v evangeliích.  Já čtu ale z proroctví Izajášova, z 5. kapitoly, verše 1 až 7. A tato slova nejsou žádným podobenstvím, nejsou parabolou, která by ctila logiku vinařství a Božího království zároveň. Ač to na první pohled může vypadat. Izajášův úvod k páté kapitole je skvělou řečnickou zkratkou, politickou řečí, která se hodí někam na tábor lidu a nebo do parlamentu. Tak mne sneste - je před vobami a před nedělí vděčnosti za úrodu... Housle vzala do ruky Sára Zemenová, velice jí děkuji!

"Půda, pole či zem..." První z podzimní série úvah na pět podmínek růstu, které nám laskavě poskytl Stvořitel:  1. Půda/zem (Markovo evangelium 4:1-20); 2. Voda (Ezechiel 47:1-12);  3. Vzduch (Jób 27:3-6 a další místa z knihy); 4. Světlo (Žalm 36:10); 5. Čas (Kazatel 3:1-11).  Violoncello vzal do ruky Jan Zemen, děkuji.

Mohlo by to všechno být tak, jak to popsal Karel Čapek v knize Povídky z druhé kapsy (1929). Jedna z nich se přímo jmenuje Ušní zpověď. Nešťastník v ní obtěžoval kněze, advokáty a lékaře. Ale od kněze nechtěl rozhřešení, od advokáta nežádal sepsat doznání a jedinou jeho útěchou, kterou bez hlesu přijal, byly injekce morfia před smrtí. Čapek se v krásně napsané povídce mýlil v tom, že cokoliv, co nemladý zoufalec s odulou tváří knězi řekne, musí být zpovědním tajemstvím... Cello vzal do rukou Jan Zemen, moc děkuji! 

O hříchu by se snad ani mluvit nemělo... Tak mi to říkají lidé. Čekají totiž okamžitě trapné řeči řeči o mravech a o tom, co se nemá a nesmí; jaké tresty dopadnou na hříšníky a jak je to bude bolet. Předpokládají, že je budu kárat a napomínat podle španělského inkvizičního vzoru... Posuďte sami, jestli to tak bude. Housle vzala do rukou Sára Zemenová, děkuji!

Tohle jsem vysekl bez zvláštních úprav. Je to vlastně zápisník z mé dovolené. Zápisky automobilistovy, mohli byste říct. Nejsem také moc korektní ve výrazech a ani se nesnažím česat to, co říkám... Berte nebo nechte! 

Těchto pár slov je původně napsáno do městského měsíčníku v Litomyšli. Už vyšel, mohu je tedy publikovat také zde. Na příkladě Abrahámovy modlitby za Sodomu povzbuzuji sebe sama a své spoluobčany, aby se nechali vést v modlitbě Hospodinem. On začíná svým slovem a my se vezeme... Víc už v podkástu. Housle vzala do ruky Sára Zemenová, děkuji!

Proběhnout se Litomyšlí, to znamená zcela jistě návštěvu kostela Nalezení svatého Kříže, jak se říká piaristickému chrámu. Nedávný svátek zakladatele řádu mne vede k úvaze nad prací školských řádů a nad dvaceti šesti kolejemi tohoto řádu na Moravě a v Čechách. A protože jsme byli v Čechách s Litomyšlí první, pak tečka piaristů v osobě Františka Ambrože Stříteského byla také jedinečná. Vzácná památka. 

Když se pak zmiňuji o barokním zmatku Ovidiových proměn, rýpu do těch, kteří šermují "genderem".  Je to zkratka, ale upřímná. Vyvolávat strachy bez toho, že bychom se nepodívali do vlastní minulosti, je hloupé... V duchu modernismu barokní otcové biskupové v Kroměříži "gender" doslova propagovali...

Cello vzal do rukou opět Jan Zemen a já mu za to děkuji. 

Když se řekne Mišpoche - což je židovské označení rodiny v jidiš - zní to hrdě a zároveň trochu úsměvně. Když se to řekne, tak není třeba vysvětlovat všechny zvláštnosti naší famílie. Vždycky je v tom příběh. Moc se mi to líbí, zdá se mi to pravdivé, poctivé a silné. V tom pojmu je i radost ze života, síla přežít snad všechno, co přijde. (Texty jsou z knihy Soudců z 8. kapitoly, verše 1-9 a z Markova evangelia, z kapitoly 6., verše 1-6.)

Housle vzala do rukou Sára Zemenová a já jí za to děkuji.

V litomyšlském Novém kostele je svérázná výzdoba. Není dílem křesťanského umělce, to nikdo netvrdí, ale životem pod těmi kruhy a u toho stolu dostala umělecká díla Karla Malicha svůj nový význam. Mluvím ale také o dvou malých kroužcích, které si vyměňují snoubenci a o tajemství lásky.  Čtu u toho 1. list Janův 4. kapitolu. A navíc: Vybrnkal mi k tomu podkástu své intro Honza Zemen. Děkuji!

Často odpovídám na otázku po Boží spravedlnosti, po vnímavosti a vůli ke změně. Je Bůh opravdu všemocný? Tak proč nic nedělá?! Neodpovídám! Pokouším se takového tazatele doprovázet. Neumím odpovídat za Boha a myslím si, že on toho v odpověď za ty roky trvání světa řekl dost. Tak jen opakuji. Nic nového! Zkuste se mnou třináct minut přemýšlet nahlas. Pokud cituji, čtu z 1. kapitoly dopisu do Říma. Intro k tomuto podkástu mám díky Honzovi Zemenovi, kterému velice děkuji!

Vztahy mezi lidmi, tím spíše mezi lidmi v církvi, se nedají řešit před světskými soudy. Tam patří zjevné trestné činy. Ale odpuštění, ta vzácná medicína, se hledá jinde. Čtu k tomu slova Šalamounova z modlitby, jíž otevíral svůj krásný chrám. A pak ze slov Ježíšových v Matoušově evangeliu. 1. kniha Královská, 8:30-36 a Matoušovo evangelium 18:15nn

Samozřejmě je to téma svatební! Sezóna odložených a plánovaných svateb začala. A to svatbou mojí dcery... A já ji po týdnu stále dožívám, promýšlím a vděčně se ohlížím. Třeba i těmito slovy. Naprosto mne uchvátilo čepení nevěsty. A o tom tu mluvím... Zpívají tu zpěváci a hrají muzikanti z valašské Kašavy, kterým děkuji za doprovod. 

Jednou si pro Ježíše přišla maminka a jeho příbuzní. Postavili se před dům a měli chuť si Ježíše vyvolat z prostředku v kruhu sedících učedníků. Oni sami by si tam tedy nikdy nesedli, protože Ježíše považovali za duševně nemocného... Na pozadí tohoto příběhu ze třetí kapitoly Markova evangelia mluvím o rodině. O vztazích v ní a o tom,  co se nesmí nikdy udělat. Nezůstanu dlužen ani tomu zázraku, že do Ježíšovy rodiny mohu patřit já i vy. 

O bariérách, na které narážíme, o odpuštění a Ježíšově lidskosti. (Čtu a vyprávím 2. kapitolu Markova evangelia, 1-12)  Pán Ježíš Kristus se vrátil z okružní cesty po Galileji do Kafarnaum a v domě, kde byl, bylo narváno. Kolem domu se shromáždil ohromný dav lidí, vypráví evangelista Marek. Přede dveřmi nebylo k hnutí. O bezbariérovosti nikdo nemluvil a ani nepřemýšlel. A teď tu máte člověka, který ochrnul. A to úplně. Až do svého uzdravení nevyvinul žádnou aktivitu, v celém evangelijním příběhu nevydal ani hlásku. Stará kralická čeština říká, že jej trefil šlak. Musel to být strašlivý šlak! 

Nad několika slovy prohozenými se statkářem pod Orlickými horami a také nad Izajášem, prorokem z osmého století před Kristem, který nám nechal svá slova v Bibli. O tom, zda se Bůh hněvá a nebo ne...

Ještě před dvaceti lety se odborníci a marketéři smáli slovu naděje. V politickém diskurzu - podle nich - je to slovo nepoužitelné proto, že prvním zklamáním bude nevratně znehodnoceno. Je to slovo příliš zženštilé, zranitelné, náboženské, neuchopitelné a bez potřeby zvítězit. Kdyby se použilo spojení "múza naděje", jak dostala do vínku letošní Smetanova Litomyšl, bylo by všechno kritizováno nadvakrát. Ani naděje a ani múza.

Když se koncipoval program letošního ročníku národního festivalu Smetanova Litomyšl 2020, nikdo ani netušil, jak se to spojení bude hodit. V mžiku se díky koronaviru rozpustily všechny domluvené koncerty jako máslo na pánvičce. Skutečně, všechny jistoty domluvené a podepsané v dramaturgii festivalu dva až tři roky dopředu najednou nebyly. Podobně dopadly taky všechny další festivaly...

Za socialismu nám kladli starší kolegové na srdce, že je třeba při bohoslužbách počítat s přítomností fízla. Dnes bychom řekli, že v každém kostele, kde jsou lidé, je jeden troll. Podobně, jako v synagóze byl posedlý člověk nečistým duchem. Tak to prostě je. Kostel či synagóga jsou veřejný prostor. Není to nebe, kam nevkročí nic nečistého. Přesně na to poukazují lidé, když mi chtějí nalít čistého vína, proč nemohou chodit do kostela: „Podívej, jací lidé tam chodí. Měli byste si udělat pořádek. Vždyť vám kazí pověst!…“ Jinými slovy dávají najevo, že oni jsou tak čistí, že by se v kostele kompromitovali. Nebo, že by tam nenašli nic nového. Proč by tam chodili? Všichni jsou stejní jako oni.
Ale to se mýlí, protože do kostela chodí taky Kristus Pán…

Čtu při tom Markovo evangelium 1:21-39

Pár let dozadu zanesl někdo matrjoškami celou královskou cestu, střed Prahy. Myslím těmi dřevěnými soustruženými panenkami, které jsou naskládány v sobě. A když otevřete tu první, ta další je menší a pak dále a dále, až ta poslední je úplně malá - ideálně stejná, ale maličká. Někdy za primátorování Pavla Béma kdosi pronajal a rozprodal veřejný pražský prostor a pak se ukázalo, že je tu turistům nabízena samá papacha s hvězdou, domněle český broušený křišťál a ony matrjošky. Samý brak. Snad si někdo myslel, že nám vnutí matrjoškami novou identitu: Budeš menší a menší, až nakonec zmlkneš. Takovým prostým copy - past se naučíš méně myslet a více poslouchat.Zcela naopak je to s křesťanstvím… Kdokoliv o to požádá, je veden ke křtu. A když jej křtíme, neprovozujeme copy - past. Nevyrábíme matrjošky, ale naopak otevíráme prostor pro myšlení a jednání. Necháváme nového křesťana růst. (Číst k tomu uvažování můžete dva biblické texty: Izajáše 50:4-9 a Koloským 2:5-15 a doporučuji ke čtení knihu Jak rabíni dělají děti, Delphine Horwilleurová, Garamond, 2019. I z ní jsem čerpal inspiraci.)

27.6.2020 si budu i já připomínat smrt statečné ženy Milady Horákové. A čtu u toho knihu Zjevení Janova, jak jinak, bez té Bible nedám ani ránu. Paní Milada byla ve své křesťanské odpovědnosti za budoucí svět přesvědčena, že je třeba „Politicky ozbrojit lidi. Totiž především ideově ozbrojit lidi...“ a s jistotou, že následující generace budou vyrůstat ve lži, neváhala říkat věci, které tehdejší urvaná prokuratura nemohla chápat jinak, než jako velezradu. Nejsem si jist, zda se nám něco z toho života ve lži směřujícího ke druhé smrti neopakuje. Smrt té ženy určitě stačila, jen je třeba ji připomínat.

Jinými slovy: Level Management. Pod stromy a s pohledem zvednutým ke korunám hledám své místo a rovinu, na které s Hospodinem a s ostatními lidmi mám být. Možná by bylo dobře si tu 2. kapitolu proroctví Izajášova otevřít. Je v Bibli ve Staré smlouvě, Starém zákoně, jak se říkává. Jeden můj mediálně zdatný východočeský kolega říká: "Nečtěte a nerozebírejte Bibli. To se pak člověk jen hádá..." Naopak, já vám doporučuji, abyste Bibli četli, rozebírali a diskutovali nad ní. Abyste se ptali vykladačů a znalců. Mně to dělá moc dobře.  Potřebuji zvládnout level management. 

Budu spolu s Lukášovým evangeliem vyprávět příběh dvou lidí. Ten první: v podání 16. kapitoly Lukášova evangelia žil jeden bezejmenný bohatý člověk. Pravda, existuje papyrus se zlomkem textu evangelia ze třetího století, který mu říká v překladu pan Novák.

A ten druhý člověk? Před vraty boháčova domu lehával čas od času nějaký chudák. Známe jeho jméno: Lazar či Eleazar. Plný vředů a bolesti čekal na milosrdenství.

Boháčova existence na tomto světě, je život bezohledného bohatého floutka nebo upracovaného manažera, který má právo si dopřávat, ale není schopen vidět druhé za hranou svého světa. Lazara neviděl a pokud jej viděl, měl jej za služebníčka. Však si všimněte: vybízí otce Abrahama, aby poslal Lazara na pomoc do místa muk či zpátky mezi živé. Znal jen slova: Potřebuji! Pošli, přines! To si vzal i na onen svět.

A život Lazarův je příběhem žízně po zájmu, péči a projevech soucitu. A stačilo by málo, tedy zbytky ze stolu pánů. Je to tak podobné příběhu Jóbovu, jehož bolely vředy stejně tak jako necitlivé jednání tří mužů, kteří mu mluvili do života. Jednoho z nich jsme už slyšeli. A všichni tři mu včítali hříšnost a vedli jej k odpuštění. Až začne činit pokání, bude mu dobře...

Čtu ještě 1. dopis Janův 4. kapitolu, 20nn

Jsou věci, které bychom chtěli podruhé a lépe. Je to pochopitelná touha, prosba, záměr a ideál. Dokonce se člověkem je to podruhé a lépe: „První člověk, Adam, se stal živou duší,“ ale ten poslední Adam se stal obživujícím duchem.“ říká apoštol Pavel ve svém 1. dopis Korintským (15:45) Já čtu se svými přáteli  první kapitoly proroctví Izajášova a proto si je doma slabikuji stále dokola. Všiml jsem si dvou začátků...

Říkám si s Janem v jeho dopisech: „Vždyť se stalo skutečností v něm i ve vás, že tma ustupuje a pravé světlo již svítí. Kdo říká, že je v světle, a přitom nenávidí svého bratra, je dosud ve tmě. Kdo miluje svého bratra, zůstává ve světle a není nikomu kamenem úrazu. Kdo nenávidí svého bratra, je ve tmě a ve tmě chodí; neví, kam jde, neboť tma mu oslepila oči.“ (1. Janův dopis 2:9-11) a nebo se žalmistou: „Pramen života je přece u tebe a ve tvém světle světlo vidíme.“ (Žalm 36:10) Ale ve skutečnosti sedím nad Izajášem plný dojmů, když říká: „Pojďte, dome Jákobův, choďme v Hospodinově světle!“ (2:5)

Přečtu vám příběh z evangelia Markova (1:40-45), který je možno chápat dvěma způsoby. Dvěma způsoby?! A není to špatně? Ne, není! Je to naopak dobře... 

Markovo evangelium v první kapitole rychle a stručně proběhne Ježíšovu přípravu na službu, nezmíní ani okolnosti narození Ježíšova, přejde rychle křest i pokušení na poušti. Zmíní jen dravou zvěř, ani tři léčky zlého nezmíní. Ježíš po uvěznění Jana Křtitele začíná působit v Galileji. Jinde, než Jan, ten působil v Judeji. A tam někde v Galileji se Ježíš setká s člověkem nemocným nějakou kožní nemocí. Evangelium říká těmto nemocem, které vyřazovaly nemocného ze života společnosti, malomocenství. Prostě nikam nemohl. Tomu dobře rozumíte: Měl karanténu. Dost často takoví lidé umírali hladem, protože k nim nikdo nesměl. To už je tvrdá karanténa. To připomíná některé příběhy posledních tří měsíců z jiných zemí, zvláště tam, kde žijí staří lidé sami a bez přátel... Poslechněte si, dávám tomu nadpis Mizera aneb „Dva v jednom!"

Samozřejmě provokuji! K dobrému autu patří dobré pneumatiky s odpovídající tvrdostí, přilnavostí a dobrým vzorkem. Na čem jezdíte vy? Pneuma je řecky duch. Hovořme o Duchu svatém, o jeho díle a hlavně o jeho přítomnosti a moci v našich životech. Pro svět je to nezajímavé, pro křesťanstvo podstatné. Jde o život, jeho krásu a jinakost. Bez Ducha svatého jsme naprosto stejní jako c..elý svět. Bez moci Ducha nemáme co dát svému nejbližšímu i širokému okolí... (Chcete-li mi rozumět více, vezměte Bibli a otevřete Dopis apoštola Pavla do Říma, 7. a 8. kapitolu)

Dvě základní informace k mému podkástu: Předně - čtu silnou knihu o Janu Žižkovi, kterou jako svoje životní dílo uspořádal profesor Petr Čornej. A pak, před sebou mám otevřenou Bibli se začátkem proroctví Izajášova. Tam čtu hned v první kapitole Boží výzvu „Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin…“ Nemohu jinak, než přemýšlet nad uměním vyjednávání, chcete-li diplomacie.  Je to 600 let, co Zikmund Lucemburský udělal několik velice nešťastných kroků k tomu, aby zasáhl proti husitským bouřím v Čechách. A to byly bouře! Pomatení kazatelé hlásali příchod Mesiášův a slibovali pád všeho zlého. Obě dvě strany prokázaly jediné - naprosto selhaly ve vyjednávání. 

V roce 1986 vyšla v Lidovém nakladatelství kniha Mýty a fakta o potopě. Pozor, nebylo to nakladatelství Lidové noviny, jak jej známe dnes. Kniha patřila do řady osvětových materiálů socialistického státu, které měly říct: „Ne! Ale vlastně ano, jenže po našem.“ Z knihy se člověk dozvěděl, že žádná taková potopa, jaká se popisuje v Bibli, nebyla. Bylo teda několik lokálních potop a ty se vyvrátit nedají, ale žádnou takovou, jakou popisuje kniha Genesis, nemůžeme potvrdit. Vlastně ty potopy mohly být i najednou a třeba byla jedna dohromady, ale ta naše. Tak argumentoval Alexandr Kondratov, sovětský novinář, lingvista a básník.

Četl jsem ji ve své lakýrně v technických službách hned poté, co vyšla a dodnes ji mám hustě popsanou poznámkami, ve kterých jsem se divil, jakou logikou si socialistická apologetika vysvětlovala různé a zjevně symbolické výroky Bible. Kdyby to dělal Jean Astruc, francouzský lékař a kritik Tóry v sedmnáctém a na počátku osmnáctého století, nedivil bych se. Stál proti církvi, která nebádala a nenaslouchala, protože měla moc.

Budu číst a provádět posluchače 24. kapitolou Evangelia Lukášova. Biblické texty se míjejí v datování, v okolnostech a výrocích. Tentýž Lukáš říká, že nanebevstoupení bylo vlastně hned pár dní po vzkříšení. Ale tentýž Lukáš ve Skutcích apoštolů - v jiném spisu - popisuje nanebevstoupení Ježíšovo po čtyřiceti dnech. Učedníci při tom jsou v tomto případě zjevně zmateni, zírají do nebes trochu nechápavě, zatímco na konci evangelia vyprovázejí Ježíše, který jim žehná, oni padají na tvář a uctívají jej. A pak se s radostí se vracejí do chrámu. Je to znamení nesouladu? Ne, je to mnohovrstevnatá zpráva o velice bohatém ději, plném zpráv a významů...

Když se žena zhlédne v každé z lesklých ploch výkladů a oken, je to pochopitelné. Buď si je jista svou krásou a nebo je naopak věčně nejistá tím, že by na ní bylo něco hezkého, a tak se stále kontroluje. Když to samé dělá muž, je to s podivem. Pokud to není zrovna Narkissos, mýtická postava krásného mladého muže, po němž se jmenuje jarní květina. Podle mýtu se tak dlouho zhlížel ve vodní hladině, až byl láskou nemocný ke svému obrazu. A aby byl se svým krásným obrazem navždy, tak se utopil. Vím, je to chorobné a šílené, jako většina antických mýtů.

Apoštol Jakub tento filmový shot popisuje jinak: „Kdo jen slyší slovo a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled; podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá.“ V Jakubově dopisu se píše o muži, který se zhlédne v zrcadle a hned zapomene, jak vypadá. Prostě přechází vše, co o něm zrcadlo řeklo. Klidně namítejte, že tehdejší zrcadla nebyla nic moc, jako ostatně všechno starověké věci. Mýty, náznaky - nic přesného. Nic v nich nebylo vidět. Tak co by taky ten chlap na tom viděl, že?

Představte si křesťanství jako velký sekretář s mnoha zásuvkami. V jedné najdete jak a čemu se věří. Jistě, ten šuplíček má ještě další krabičky více či méně zdobené, ve kterých je poskládáno, jak všemu věří katolíci, pravoslavní a třeba adventisté a nebo čeští bratři. V jiné zásuvce najdete jak se co dělá. A ta zásuvka je ještě plnější různých krabiček, které mají na víčku přilepené upozornění, že přímo souvisí s tím, jak a čemu se věří právě podle těch či oněch. A nedivte se, reformovaní evangelíci nejsou úplně to samé, co třeba lutherští evangelíci. A teď ta zásadní otázka: Kdo z nich věří a dělá vše správně? Na to je jednoduchá odpověď: „No, přece jenom já!“ ... Druhá odpověď se nabízí po chvilce přemýšlení: „Vlastně možná všichni!“

Čtu prvních jedenáct veršů první kapitoly knihy Kazatel ze Staré smlouvy. Držím v rukou velký citrón, myslím na své srdce a tvrdím mimo jiné: "V posledních měsících jsme si všimli, že zemím vedeným ženami se dařilo nejlépe zvládat skutečnosti, dávkovat zprávy a ovlivňovat řečiště, kterým tekly emoce obyvatelstva během krize vyvolané rozšířením virového onemocnění. To je úleva! V knize Přísloví hraje velkou roli Moudrost, taky dáma. A tady - kazatelka. Ovšem, ta se bez rozpaků zaštítí jménem Šalomounovým. To proto, že se k jeho moudrosti ráda hlásí a také proto, že se její slova budou lépe poslouchat, když budou znít jako Šalomounova. Byl to moudrý krok. Je to dvacet čtyři století a kniha se pořád ještě čte..."

Vyprávím o válce, která stále trvá. A neměli bychom ji prohrát. Začínám ale zeširoka: "Čtyřicet let po válce jsem nastupoval v Děčíně na své první místo. Zdaleka už se nedaly stopy po válce číst tak zřetelně, jako v Sokolově dvacet pět let po válce. Tam jsem jako dítě slýchal v obchodě rázná slova „Skot!“ a bylo mi to divné, protože bych čekal, že se takové zboží najde v řeznictví. V knihkupectví to vypadalo zvláštně. Druhou možností by mohl být nějaký autor, třeba Scott Peck, jenže ten se tou dobou ještě u nás nevydával a lidé jej zjevně nekupovali. Teprve později mi někdo vysvětlil, že se jedná o zkratku pozdravu, což mi vysvětlilo i tu četnost používání: „Grüs Gott!"

Přišlo mi na mysl, jak jsou některé věci prosté. Vyjádříte je jedním dechem, jedním tónem barvy. Červená až dodnes znamená zákaz. A bílá k ní je kontrastním podkladem. Zjara jsem v technických službách jako lakýrník dovezl z truhlárny nahoblovaná prkna. Chlapi chroustali při svačině cibuli jako jablka a já s nimi poseděl a podebatoval, pak nahoblovali stará prkna a vesele flanďákovi naskládali na vozíček. A já ta prkna pak na kozičkách natíral zářivě bílým zebraprénem. Přidat jasně červené pruhy, to byla radost. Zebraprén rozsvítil email zespodu a já barvu ředil tak, aby ta červeň lazurovala průsvitem jako u holanských mistrů z Delftu...  (Cituji tu Píseň písní 5:9nn a Izajášovo proroctví 1:18-21)

Pokouším se předat podcastem to, co jsem v neděli 3.5.2020 kázal ráno i večer. Podle starocírkevních perikop se četlo Janovo evangelium 16:16-23. Ani jsem netušil, jak velice to bude odpovídat začátku týdne. V pondělí od nás nečekaně odešel na věčnost bratr Jan Boštík. 

Všimli jste si někdy, že evangelista Matouš ve svém velikonočním příběhu čtyřikrát zmínil Galileu? Nejprve ve dvacáté šesté kapitole, v té chmurné předpovědi, kdy po večeři, cestou do zahrady na Olivové hoře, Ježíš svým učedníkům řekl: „Vy všichni ode mne této noci odpadnete, neboť je psáno: ‚Budu bít pastýře a rozprchnou se ovce stáda.“ ale má to ještě dovětek: „Po svém vzkříšení však vás předejdu do Galileje.“ (Matoušovo evangelium 26:31n) Nejprve bez vyčítání a bez hořkosti poznamenal, že zůstane sám. A poté svoje učedníky nasměroval do Galileje, kam za nimi po svém vzkříšení přijde.

A když se pak ženám po Ježíšově vzkříšení zjevil anděl, povzbudil je slovy: „Vy se nebojte, vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde, byl vzkříšen, jak řekl.“ A ty dvě ženy dostaly jasný úkol rychle zvěstovat učedníkům: „Jde před nimi do Galileje, tam ho spatří!“ (28:5-7) a na cestě je potkal vzkříšený Ježíš a neměl nic důležitějšího na jazyku, než: „Nebojte se.“ a opakoval jim zprávu pro učedníky „Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí.“ (28:10) To neměl nic důležitějšího?! Proč je tam posílal? Jaký to mělo smysl? Oni učedníci tak moc nespěchali, ještě týden poté byli v Jeruzalémě. Jako by zmrzli strachem a nebo prostě měli svoji hlavu. Ale Ježíš chtěl, aby šli. Tak nakonec vyrazili. A v závěru té 28. kapitoly jim Ježíš svěřuje velké povolání na hoře v Galileji. To je ta čtvrtá zmínka.

Napadá mne ještě několik názvů: Těhotná doba. A nebo Samodruhá... Protože je to příběh dvou těhotných žen ze začátku koronavirového období. 

Mému kamarádovi leze děsně na nervy to, že věřím ve druhý příchod Ježíše Krista. Prý by byl ochoten se na téma křesťanství se mnou bavit, kdybych konečně připustil, že celá ta dvoutisíciletá epocha měla co do sebe, naučila lidstvo mnohému, ale nutně se vyčerpala a je třeba zůstat při zemi, vzít v potaz útlum a zaručeně nedráždit s nějakými představami o budoucnosti, jak o nich mluví třeba Zjevení Janovo.

Rozumná úvaha, vážím si rostoucího zájmu o moji víru. Zatím jsme si povídali jen o umění, o dobrých autech a vždycky jsem miloval debaty o architektuře, technologiích maximální úspornosti a záchraně planety. Ale teď se dostáváme do střetu stále častěji. Komu z nás dvou selhávají nervy?! Tak pořád přemýšlím, kdo z nás začal být naléhavější. Vždyť já vždycky, určitě po celou dobu, co se známe, říkával docela slyšitelně dovětek: „A teď použijeme koeficient a násobíme vše stálicí: Pán přijde!“  (Zjevení Janovo 22. kapitola)

Přečtěte si Žalm 91 a pak zvažujte jeho korektury, když třeba před pár dny odešla ve čtyřiceti třech letech skvělá žena, kterou jsem znal. Zůstal manžel, dospívající syn. A nebo ta slova čtěte znova očima lidí v čínském Wu-chanu, v americkém New Yorku a nebo v italském Bergamu. Platí a nebo neplatí? Tolik mrtvých! O Číňanech a Američanech si můžete myslet, že jsou hříšní ale italské Bergamo se přece tváří křesťansky, nebo ne? Ale kolik kněží tam umřelo! A co Kristus, on sám!? Není to cynismus? Co vy na to? 

S kolegou Davidem jsme před několika dny měli zajímavou debatu. Užívám si možnosti nesouhlasit, vést rozhovor, předkládat rozdílná stanoviska a smět je obhajovat. Církev není prostorem poklidu, ve kterém se lidé musí shodnout. Pokud to tak je, je to sekta, která se odděluje od lidí jiného názoru. Nesouhlasit a domlouvat se, to je radost!

A o čem jsme vedli rozhovor? Znáte působivý text Miloše Rejchrta, kterým přeložil Spirituál „Were you there…“ Mně se ten český text moc nelíbí - a Davidovi ano. A proč se mu líbí? Když se zpívá opakovaně: „Byl jsi tam, když byl křižován můj Pán?“ tak se v refrénu se dodává: „Nezapomeň na tu chvíli, když ho všichni opustili, byl jsi tam, když byl křižován můj Pán?…“

Můj názor a Davidův si poslechnete. A jak to vidíte vy? 

David Beňa v Novém kostele v Litomyšli. Čte se Lukášovo evangelium 24:36-48 a kázání na text: 1. dopisu Petrova 1:3-5 a 1:22 - 2:2. Neděle po Velikonocích, neděle bílá, věnovaná novým křesťanům, kteří se nechali na Velikonoce pokřtít. 

Nový čtenář Bible se často dívá na první listy knihy, kde se čte o stvoření světa. Ten dobře známe jako náš svět na staré Zemi a pod starým nebem. A já jej zvu, aby se podíval na poslední listy knihy. Na konci Bible, ve dvacáté první kapitole knihy Zjevení Janovo, se díváme s adresáty spisu, křesťany prvních století, hodně dopředu. Na něco, co teprve bude - neboť co bylo, pominulo. A tím ani smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude… „Hle všecko tvořím nové!“  (21:4n) To jsou věrná a pravá slova. Tak to čteme.

Dokument má dva díly. Jan vidí dva krátké filmy, ze dvou kamer, ze dvou úhlů pohledu. Nový Jeruzalém, jak se říká novému světu, je vidět dvakrát jak sestupuje dolů. Cokoliv nového v lidském pojetí stoupá vzhůru. Děti jsou vychovávány, ekonomika roste, příroda se zvedá do květu… Přirozený je směr vzhůru. A tady sestupuje to nové a dokonalé shora dolů. Jeruzalém klesá z nebe dolů.

Pánové z vlády asi nechodí do kostela, protože na uvolnění restriktivních opatření v úterý 14.4.2020 nějak zapomněli... Otázka důvěry v kompetentnost vlády je nejenom proto - sporná. Chtějí padesát lidí max. Hmm. To fakt někdo chce, abych stál u dveří kostela a počítal ovečky? Já bych kostely otevřel, když už se chodí do obchodu. Držel bych kázeň roušek, vždyť mohou být docela hezkým módním doplňkem. A byl bych přísný na hygienu a úklid. Jako nikdy před tím. Samozřejmě bych v kostele nepodával ruce. Něco vtipného se dá vymyslet, čím si dáme vzájemně najevo srdečnou sounáležitost. Naopak bych chtěl, aby všichni měli na mobilech e-roušku. Zásadně bych nedělal Večeři Pánovu, vždyť může být stejně tak dobře zatím v domácnostech. Důvěřuji otcům, dědům a maminkám i babičkám. Zásadně bych to nedělal jako divadlo s kalichem a chlebem v televizi. Vždyť rodiče jsou taky kněží, a podle Bible královští! Po kostele by nebylo kafíčko a jiné nebezpečné mosty pro viry. Jednou přijde čas, kdy to půjde i v kostele, ale teď ne. A pokud se to ve společnosti zase zvrhne, tak bych ty kostely zavřel...

Řeč je samozřejmě o drakovi. V brněnském nakladatelství Host vyšla kniha Samanthy Shannonové Převorství u pomerančovníku. Děj mne nijak nezaujal, patří obecně k fantasy literatuře, která je dnes vyhledávaná. Specializovaný e-shop nabízí v současnosti 180 dračích knižních titulů. Samantha Shannonová je dobrá vypravěčka. U knihy jsem zpozorněl až ve chvíli, kdy se v knize začalo mluvit o drakovi, který po tisíci létech opět začíná ohrožovat svět. Ten příběh znám!

Draci jsou po celém světě. Provázejí říši středu jako vlídní a motivující, hlavně jednohlaví tvorové. Mít draka na střeše, to znamenalo čest. Panovníci se cítili být potomky draků. Císař Zikmund, král český, založil rytířský Řád draka a dekoroval jím kdekterého panovníka, kterého potřeboval nějak vtáhnout a zavázat k prosazování své politiky. V legendách staré Anglie jsou černí, červení a bílí draci, a když se poprali, ten červený nakonec zůstal na bílo zeleném poli na vlajce a ve znaku Walesu. A pak všichni ti draci z našich pohádek, ve kterých jsme dali drakům zvukomalebné označení saň.

(Kniha Zjevení Janova 20. kapitola)

Maličkosti! Ale na maličkostech stojí svět i náš život v něm. Jedni mleli o králi a druzí cedili mezi zuby mesiáše. Tak ten Ježíš prostě skončil na kříži! Byť bychom se ve všech úhlech pohledu nevyznali, sejde na tom co pochopili dokonce i kati a jeden ze zločinců: Je tu někdo, kdo nám pomůže. A díky němu si maličkosti běžném životě budeme trpělivě objasňovat tak dlouho, až si budeme rozumět tak, jak to jen jde... To vám bude ráj!

Četlo se evangelium o vzkříšení a v pohledu tohoto evangelia jsme přemýšleli o naději pro náš smrtelný život. Přece jsme si zvykli brát život, jako naprostou samozřejmost. Ale tady se počítá s možností smrti.

Proč byl Ježíš ten jeden den v hrobě? Odpočíval? Ne, byl mrtev. Bylo to ticho smrti. A my se učíme toto ticho snést. Estonský hudební skladatel Arvo Pärt říká o své hudbě plné zámlk: „Před vzkříšením se musí zemřít. Před tím, než se něco řekne, nemělo by se říkat nic. Má hudba vznikla vždy po dlouhém mlčení, míním tím ono „Nic“, z něhož Bůh stvořil svět. Proto je, ideálně viděno, pauza svatá. Když se přistoupí s láskou k mlčení, může vzniknout hudba.“

Stejně tak je načase, aby naše bytí beze vší chorobné úzkosti počítalo se smrtí. Slovník v posledních dnech vynesl na povrch slova jako promořit, smrtnost a další. Tím se ukázalo, jak je náš jazyk plný odkazů na zánik, dokonce ten neovladatelný. Zatím se zkoumala letalita krys, myší a králíků. A my to v těch slovech už neslyšeli pro sebe. Ale teď stačí zahlédnout hromadný hrob v New Yorku, poslechnout si nahrávku Čapkovy Bílé nemoci a nainstalovat si e-roušku. A dojde nám: „To já mohu být nakažený. To mne je nutno hlídat!“

Text z 1. dopisu do Tesaloniky, 4:1-18  

Velkopáteční meditace nad Lukášovým evangeliem 22. a 23. kapitoly.  Nastala hodina mocné tmy, to je omezený čas omezené vlády. A přesto je to čas velice těžký. Vždycky byla temnota velice bezedná. Stačí si všimnout, že většina dějů Velikonoc (ale už i těch prvních v Egyptě) se děje ve tmě. Ježíš je za tmy zatčen, bit a poprvé vyslýchán a při jeho smrti zahaluje Jeruzalém tma, která nemá přirozeného důvodu. Vláda tmy. Jak se projevovala?

Už vám taky hrabe? Jsme zavření s dětmi. Když jdeme ven, ten látkový náhubek skrývá úsměvy i skřípání zubů. Jsme bez lidí, a když telefonujeme, náš telefon dokáže neosobně změnit některé úmysly ve věty, kterým se dá rozumět jako útokům. Tím spíše emailové zprávy, které mají čertovsky mazanou povahu říkající jen část, taktéž whats`up a další vymoženosti. Nakonec nejlepší je ten zadrhávající se videochat, protože si alespoň trochu vidíme do tváří. A zase to zemětřesení, které způsobí posouvání hrnečku či nevinné mačkání papírových kapesníků. Mačkáme slzy a vestavěný mikrofon z toho udělá posluchačům globální bouři.

Možná je to všechno v nastavení. Znáte ty funkce sociálních sítí a všeho možného, Nejdřív vás to požádá, abyste si udělali jasno a nastavili vše, co nutně potřebujete. Napadlo mne ráno, že byly věci, ve kterých bylo učedníků třeba a jiné, u kterých nemuseli být. Nebojte se nebudu dělat velkou teologii, ale jsem namočen v těchto dnech v biblických textech pašijí a jde mi o věci, ve kterých si sám musím udělat pořádek.

Květná neděle v Novém kostele v Litomyšli - Čte se evangelium Lukášovo 19:28-44 a Jeremjáš 45  |

Ježíšův královský příjezd do Jeruzaléma končí v pláči. Nepochopitelně. Tak to skvěle na začátku klapalo. Oslice a oslátko byli tam, kde měli být. Lidé je ochotně půjčili na heslo, které znali. Taky ozvěna mezi lidmi byla velká a slavná. Ale konec někdo zpackal! Nějak to oddělení PR, jak se říká těm, kdo jsou odpovědní za vnější vztahy, nezvládlo. Buď to byla jejich chyba, nebo se sám Ježíš pustil domluveného protokolu a - rozplakal se tam, kde neměl. Jásající zástupy se rozešly. Aby ne, vždyť museli být lidé zmateni z tohoto nemesiášského výkonu. A podobně nepochopitelně vypadá i to co ztropil v chrámě, kam dojel přes kidrónské údolí z Hory oliv. Vyhnal kupce a penězoměnce a zpřevracel jim stoly.

Myslí to evangelium vážně, když Ježíše představuje jako krále? Jak vlastně myslí evangelium? Přesně to se můžeme naučit na příběhu písaře Báruka, který sloužil Jeremjášovi. Zvu vás do tohoto příběhu z roku 605 před Kristem...

Jedním z výrazů, kterým nazvou Němci zbožného, je slovo fromm. To také znamená vynikající a zdatný. Zbožný a bohabojný je tedy statečný, spravedlivý a dobrý. Němečtí jazykovědci vidí že fromm pochází z řeckého promos, tedy toho, kdo je vepředu a kdo vede.

Jenže: Zbožný a bohabojný je v moderním prostředí synonymem slabého, úzkostného a dokonce bezradného. Jak moji přátelé nekorektně říkají: Pobožný jsou socky. Zbožní psi…

Jak se to té zbožnosti stalo? Vraťme se k té němčině: Z efektivního, statečného, spravedlivého, jak se užívalo slovo fromm v patnáctém či šestnáctém století v Lutherově němčině, se stalo něco tak divného, změkčilého a nepoužitelného přibližně ve století sedmnáctém a osmnáctém. A nejen v Německu a v němčině. Frommligkeit vyklidila pole latinskému pojmu. Protireformace radši užívala latinské pietas. Zbytkoví lutheráni v pojetí Mikuláše Ludvíka Zinzendorfa je následovali a říkali svému typu zbožnosti pietistische Bewegung.

Co se s tím dá dělat, Má se to tak nechat? Určitě ne!

Zbožnost podruhé... Necháváme po sobě kapličky, křížky, neskutečné hory knih a spousty povídání (třeba jako to moje teď). Připadáme si více či méně chytří, více či méně zbožní. Ale už naše děti to tuší a až naši vnukové to spolehlivě ohodnotí, zda jsme byli skutečně zbožní. My vyhledáváme a píšeme rodokmeny, pak se hrdě odvoláváme na svoje předky, citujeme je, abychom si dokázali, že jsme zvládli navázat ve všem dobrém, včetně víry. Ale to o ničem nevypovídá. Dokonce je to občas k smíchu. Naše děti v období kruté pravdivosti, která je tak kolem puberty + 20 let, nám říkají do očí, že jsme zklamali. Slovy francouzské písničky Papaoutai: „Všichni vědí, jak se dělají děti. Nikdo ale netuší, jak se dělají tátové.“

Co můžeme pro sebe a svou skutečnou zbožnost udělat? Jak máme trénovat svůj charakter a citlivou, slušnou, sociálně laskavou podobu našeho vystupování? Kde nabrat energii pro práci s blízkými a naprosto cizími lidmi, kde se kupuje otevřenost a vzpřímený pohled Božích dětí? Učím rozjímavé modlitbě v pěti krocích.

Zbožnost poprvé... Říká se lidová zbožnost, liberální, extatická, ortodoxní či tradiční zbožnost. Ale to jsou všechno názvy našich forem a zvyků. To je spiritualita, naše vhodná či méně vhodná duchovnost. Když Bible mluví o zbožnosti, zná jen jednu - tu Kristovu a ta je vždy jako protiváha vůči hrubiánství, hulvátství, nepoučenosti, brutalitě, sprostotě a vyčůranosti. Ve všech místech Staré i Nové smlouvy se zbožnost staví jako protiváha marnosti, prázdnoty, dokonce (cituji) dětinských bájí a marného tělocviku. Boha člověk uctí jen věrností, která je spolu-vědomím (my říkáme svědomím), tedy on-line vztahem v Ježíši Kristu. První, úvodní zastavení nad zbožností je věnováno zmíněným textům z Bible a celkovému pojetí. Bude následovat pět nástrojů pro budování zbožnosti, které sem budu postupně nahrávat... 

Co člověka napadne, když slyší Zjevení Janovo? Apokalypsa! To je něco jako film Armageddon. Výbuch za výbuchem, katastrofa, mezi tím láska a hrdinství... A ty, kteří pamatují rok 1986 ještě může napadnout Černobyl - a to vše se dá namíchat do polévky hrůzy.

Tak já to mám asi jinak. Předně Apokalypsa je zvednutá opona. A na světlem zalitém jevišti za tou oponou se mi ukazuje hlavní postava a téma celé knihy: Je to Pán Pánů, Beránek Boží, který byl mrtvý a je živý. A děj, pravda někdy divokými scénami, ale zpravidla uchvacující krásou a humorným způsobem popisuje, jak se s tou hlavní skutečností dějin srovnává svět.

Vulkánský pozdrav je přáním, které bylo inspirováno židovským požehnáním. Pokouším se vysvětlit, proč až dodnes žehnáme slovy z knih Mojžíšových: „Hospodin tě požehná a ochrání tě, Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a bude ti milostiv, Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.’ Tak vloží mé jméno na Izraelce a já jim požehnám.“ (Kniha Numeri 6:24-27)

Tentokrát doprovází podcast skupina EFOD svou verzí těchto slov.

Jeremjáš, prorok Staré smlouvy, má nesmírně dramatický život. Tak, jak život popsal jeho písař Báruch, se téměř nedá žít. Jeremjáš prorokuje proti svým lidem ve prospěch Babylóna. Nicméně to není jeho volba a ani kolaborace s babylónskými násilníky. Jeremjáš, který je střídavě v tuhém vězení a v zadržovací vazbě u svého krále, jak se říkávalo osmačtyřiceti hodinám pro disidenty, když do Československa přijížděl nějaký sovětský potentát, je cílem nepochopitelně hrubého vyhrožování od vládců i od nejbližších. A přesto prorokuje o naději, o lepších dnech. 

Nepřipadlo by vám směšné v době rušení všeho, kdyby tu někdo oznamoval velké kulturní akce nebo litomyšlské gastroslavnosti? Byl by to špatný vtip! V této době je přece tak těžko uvěřit, že se zase život rozběhne jako dřív! To i střízliví Chinaski mají v textu své písně, která mi poslední týden zní hlavou: Nic není jako dřív / Nic není jak bejvávalo / Nic není jako dřív / To se nám to mívávalo…

Jan Amos Komenský neměl počítač, jen knihy, pokud mu neshořely. Přesto mu naskakovaly citáty z klasických knih i biblických proroků, jako by se rozsvěcely na obrazovce. V těch nejšílenějších dobách anglické občanské války, v roce 1642 sepisoval v Londýně svou knihu Cesta světla. Shořela, napsal ji znovu a vydal ji až v roce 1668 v Amsterodamu, dva roky před svou smrtí.
Vyprávím svůj příběh a naskakují mi citáty z evangelia Janova, z jeho prvního dopisu a z Matoušova evangelia. Moje cesta světla.

Bohoslužby s výkladem Jeremjášova proroctví 24:1-10 Káže David Beňa  (Introitus Žalm 130,1b-4. Jako čtení z evangelia pak J 12,20-28. Jako slovo poslání 1Pt 5,6-7).

Od břehu odrazila lodička. V ní byli učedníci a Pán Ježíš. Jenže: „Zapomněli si vzít s sebou chleby; na lodi měli jen jeden chléb....“  Ježíš nepřišel na nic lepšího, než aby jim připomněl něco duchovního. Bylo to ale poměrně od věci: „Hleďte se varovat kvasu farizeů a kvasu Herodova!“ 

Co je to kvas farizeů a kvas Herodův? A co má společného s nedostatkem jídla? Poslechněte si a počtěte si. Text je z Markova evangelia 8. kapitoly, verše 14 až 21

Já nechci zrušit instituci církve! Já si jen myslím, že tu instituci naopak upevním tím, že doporučím, aby to nejdražší - lámání chleba a podávání věřícím či křest a také služba zpovědi byla v téhle chvíli také v rukou těch, kteří nesou odpovědnost za domácnost. A tak v pandemii hříchu a různých virů přežije to nejdražší - víra.

V zákrytu dvou citátů, prvního z Nové smlouvy, z epištoly napsané Židům, 4. kapitoly, verše 12. a 13. a druhého z evangelia Janova 6. kapitoly, verš 63 vyprávím o Božím čtení! O tom, jak se naučit ze staré praktiky Lectio Divina k současnému hlubokému užitku. Je to jeden z nástrojů, které budují zbožnost, náš vliv na společnost.  Pod zbožností nevidím náš církevní kolorit. Ale to, po čem prahnou lidé, když se s námi setkávají. Schopnost vnímat, rozumět, neodsoudit a přinést pohled věčnosti...

Chcete-li mi více rozumět, otevřete si Janovo evangelium 11. kapitolu a přečtěte si celý oddíl od 1. až po 44. verš.  Nemoc a smrt přišly do malé vesnice. Každý se s těmi chvílemi v té komunitě vyrovnává jinak. Když čteme text, jsou jmenovitě před námi učedníci (1) a pak Marta s Marií (2). S nimi v tuto chvíli náš Pán hovoří. Jistě jsou totiž kolem i další, kteří by stáli za pozornost, ale v Janově vyprávění nejsou tak ostře popsáni. Židé, zástup. Dav. Jim na očích se celý příběh odehrává. Věnovat se budu tomu, na kterého se evangelista zaměří především. Soustředím se na Pána Ježíše (3) a jeho slova, adresovaná Martě. Protože nakonec přijde vzkříšení...

O našem těle se v Bibli mluví jako o nádobě nebo o plachtě člunu či o samotné bárce a jejím lanoví. Před očima se mi objeví pohled z našich oken na Labe v Děčíně. Když čekali lodníci na vodu, aby mohli vyrazit do Hamburku, šůrovali, natírali, leštili převíjeli, čerpali, zasklívali... Na svou bárku, tlačný či vlečný člun nedali dopustit. To si máme dopřát taky. Příklad z Evangelia Matoušova 15. kapitoly a 1. dopisu do Tesaloniky je dobře ložený na to, aby nás povzbudil k větší péči o naše tělo.

Postní úvaha o pokušení na poušti. Čte se Matoušovo evangelium 4:1-11.
Vážně si myslíte, že by se Ježíš nechal smýkat sem a tam? Není napsáno, že by Ježíš doprovázel pokušitele. Ježíš je na poušti, jak lakonicky ve dvou verších shrne pokušení evangelista (Marek 1:12-13), a ďábel mu tam pouští své živé projekce. Svou virtuální realitu. Všechny jeho živé obrazy vysokého chrámu a ještě vyšší hory jsou mýtem, který si opakuje a snaží sám sebe představovat v důležitých - přímo oskarových rolích. Ten ďábelský neklid je ale zoufalým údělem pokušitelovým. Ježíš se vzrušit nenechal, ani se s ďáblem nebavil. Nepřitakal mu a ani mu nevymlouval jeho vize. Vždycky jen zacitoval Boží slovo z „evangelia“ Staré smlouvy, z knihy Deuteronomium.

O Půstu Čte se Joelovo proroctví 2:12-17, 2, dopis Pavlův do Korintu 6:1-10 a Matoušovo evangelium 4:1-10
Tři texty o tom, jak se lidé vyrovnali s půstem...

Příběh o lásce. Čtení z evangelia podle Matouše, z 5. kapitoly, verše 13 až 48
Jakkoli bychom si přáli, aby svět byl ve všem zajedno, je to přesně naopak. Svět je rozdělen na dva či více proudů, zájmů, vášní a představ. Je nemocen nechutí, nenávistmi, odmítáním, podceňováním a pevným přesvědčením, že ti druzí jsou úplně mimo a jejich názor nemá žádnou cenu.

Ano, jsou vždy minimálně dva odlišné názory - když ne jiné, tak jeho a její - jak by svět mohl vypadat. Z velkého světa spěchám do malého, domácího: Říkám mladým lidem, kteří se berou: Bylo by dobře si připustit, že si berete cizího člověka. Pokud jste spolu dosud nežili, otevře se před vámi postupně, ale neodvratně od prvních dnů zjištění, že ten druhý, je cizí člověk. Ale, nezoufejte, je to tak správně! Není to chyba!

To my jsme si už na sebe zvykli… Já jej toleruji…“ Ano, ale to bývá ideál druhého manželství… To první nevyšlo, tak se ti dva napodruhé více tolerují. To je ale málo! Musíš milovat, nikoli tolerovat! A hned poprvé! neklaď si tak nízký cíl. Jen tolerovat? Ne, milovat! Máš milovat ty, kteří si myslí něco jiného. To je nadlidský úkol, který odporuje naší přirozenosti. Modli se tedy za sílu udělat něco, co je proti tvé přirozenosti. Ježíš řekl: „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů,“ tedy těch, kteří, ví, co mají dělat: „jistě nevejdete do království nebeského.“ (5:20).

Příběh slepého od Jericha.  Čtení z Lukášova evangelia, 18. kapitoly, verše 31 až 43 a 1. Korintským 13
Starocírkevní perikopy dávají dohromady čtené texty z evangelia a epištoly. Proč patří ty dva texty k sobě bylo jistě jasné všem už v devátém století. Rozuměli tomu také v Jednotě bratrské, když tato místa četli na masopustní neděli při jitřních bohoslužbách. A vám všem je to jistě také jasné, jak patří tyto dvě části Písma k sobě… Já jsem ale musel chvíli přemýšlet!
Více na www.nabeton.info