Martině je třiadvacet, Josefovi devatenáct, oba jsou mnohonásobní mistři světa v bojových sportech, ale vůbec na to nevypadají a ani se nezdá, že by své medaile nějak extra prožívali. Zatím jsou nerozluční: „Ano, trochu jako siamská dvojčata a myslím, že se nikdy pořádně nerozdělíme,“ říká Josef. „Jednou si plánujeme pořídit bydlení kousek od sebe, ideálně ve dvojdomku, abychom neztratili kontakt...“

Nejsou slavní, protože si zvolili méně známé, neolympijské disciplíny. „Ale samozřejmě,“ přiznává Martina, „že jsem jako holka o účast na olympiádě stála hodně.“ V devatenácti, když už byla světovou šampionkou v kickboxu, se dokonce rozhodla, že si přibere úplně jiný sport, se kterým by se mohla dostat na olympiádu zimní: totiž sáně. „Jenomže při tréninku na mistrovství republiky jsem ve Smržovce nezvládla poslední zatáčku a kolečkové sáně mi rozdrtily chodidlo, čímž začalo poměrně depresivní období – lékaři říkali, že budu mít vleklé potíže s chůzí a na vrcholový sport můžu zapomenout. Tehdy jsem si ale konec nechtěla připustit, takže jsem s bráchou začala trénovat jen na jedné noze a za půl roku bylo zase dobře... Každopádně od té doby už zůstávám u sportů bojových a odmítám experimentovat.“

Jistou naději na olympiádu by měla, kdyby se naplno pustila do boxu, který jí jde a baví ji, ale Martina má pocit, že by si tím zavřela cestu k disciplínám, které jí jdou ještě líp, což je v první řadě takzvaný hand to hand combat: „Bojové umění využívané různými ozbrojenými složkami, a to hlavně v zemích bývalého Sovětského svazu,“ vysvětluje. „Bojujeme v kimonech a trošku se to podobá MMA; povoleno je téměř vše, dokud se soupeř nevzdá. Já jsem první evropskou nositelkou černého pásku, čehož si nikdy nepřestanu vážit.“

Brácha Josef je na tom podobně – bojových sportů dělá na solidní úrovni dvanáct zároveň, ale tím hlavním je pro něj neolympijský grappling. „Na sobě nemáme kimono, ale upnuté kraťasy a tričko, za což se nedá chytit, takže používáme úchopy například nohou, rukou nebo hlavy; snažíme se soupeře shodit na zem a následně škrtíme nebo páčíme, což zní morbidně, ale jakmile soupeři dochází kyslík nebo ho něco opravdu bolí, tak vzdá, a tím náš zápas končí.“

Kdyby šlo sourozencům o peníze, přeorientovali by se na čím dál populárnější MMA, a nejspíš by se i brzy prosadili, jenže oni na to nemají povahu: „Co se týče MMA, nelíbí se nám například to divadlo před zápasy; takzvané trashtalky, při kterých si soupeři nadávají a vyhrožují – podle nás to ke sportu nepatří. Chápeme, že jde o byznys a spoustu lidí to zajímá, ale pro nás je možná až staromódně důležitý termín fair play. Navíc se ségrou trénujeme děti, dobře víme, kolik patnáctiletých dnes na MMA fascinovaně kouká, a protože je ta show fascinuje, chtějí se pak taky urážet a rvát na ulici bez pravidel, což je mi líto. Pro bojové sporty to není nejlepší reklama...“

Tak pravil Josef – a Martina? Ta už tyhle problémy vnímá s nadhledem: „Jde o to, že mě poslední dobou víc než sport přitahuje diplomacie.“

HoRe Tomáše Poláčka: Jan Čechtický

Host ReportéraBy Reportér MagazínMay 19, 2023