Host Reportéra

Televizní soutěži MasterChef patří kredit minimálně za dva objevy. Jednak vystřelila k profesionální kariéře mladičkou Kristínu Nemčkovou, která dnes vaří v nejlepších světových restauracích a nikoho by nepřekvapilo, kdyby brzy sama začala sbírat michelinské hvězdy. A za druhé? Loni soutěž vyhrál svérázný muž, introvertní cynik, zároveň ale nesmírně inteligentní a renesanční člověk Martin Pecina, který je dalším hostem našeho podcastu Host Reportéra.

Týden před Vánoci roku 2017 zmizel v malé vesnici na severu Austrálie sedmdesátník jménem Paddy i se svým psem. Bylo zřejmé, že jde o násilný trestný čin, velmi pravděpodobně o vraždu. Policie začala neúspěšně pátrat po pachateli a případ zaujal australská média. Ona vesnička uprostřed buše se jmenuje Larrimah a Lucie Minaříková, která přijala pozvání do dalšího podcastu Host Reportéra, v ní prožila poslední tři roky.

Do svých třiceti let to byl svým způsobem velmi úspěšný mladý muž. Prožíval nekonečný mejdan, kapsy míval plné tisícikorun: Daniel Flasza. Vyhlášený pražský dealer drog, populární hlavně díky kvalitě svého kokainu. Dnes je o pět let starší, výrazně chudší, ale určitě zdravější a nejspíš taky spokojenější. Za sebou má rok a půl v kriminálech a před sebou vydání debutové knihy Muklové a šlajsny, v níž svůj neobvyklý osud popisuje.

Hranice na Moravě o sobě znovu dávají vědět. V 90. letech tu vznikla spousta zajímavých kapel, jejichž členové se postupně přestěhovali do větších měst. Základ skupiny November 2nd, zpěvačka Saša Langošová a kytarista a její manžel Roman Helcl, ovšem v Hranicích zůstávají. Dvanáct let nevydali desku, teď to přišlo. Kritici se shodují, že tak dobré album se neztratí ve světové konkurenci, Saša má radost: „Po těch letech jsem nedokázala odhadnout, jaké bude mít deska přijetí.“

Původně měla na rozhovor do redakce přijít jen ona, Marta. Sama o sobě je zajímavá dost, ale ráno do telefonu se zmínila, že je v Praze i s tátou. „No tak ho určitě přiveďte, s tak chytrým a přitom trochu legračním člověkem to bude mnohem lepší!“ Martu Kovářovou znají lidé hlavně jako hudebnici (zpěvačku skupiny Budoár staré dámy, kterou založila před čtvrtstoletím), ale v posledních letech se z ní stala také dokumentaristka. Před pár dny uvedla do kin debutový film Jiříkovo vidění, ve kterém sleduje velmi intenzivní, ale zatím marný boj svého otce proti takzvané klimatické krizi.

V dětství žil na Starém Městě pražském, nebo jezdil po Evropě s cirkusem. Mezi dvacítkou a čtyřicítkou se (stejně jako jeho dvojče, bratr Otto) stal světoznámým baletním tanečníkem a zabydlel v Německu. Nyní je ovšem Jiří Bubeníček (1974) opět často v Praze. Stal se vyhledávaným choreografem a připravuje tu baletní představení z cirkusového prostředí, které mu kdysi bylo tak blízké.

Za čtyři roky svého působení na české ambasádě v Londýně byl svědkem několika historických událostí. Seděl například pár metrů od královny Alžběty II. při finále fotbalového mistrovství Evropy roku 1996, o rok později si to zopakoval na pohřbu princezny Diany. Nyní už je velký anglofil Milan Jakobec diplomatem na penzi a dostal dobrý nápad. Napsal zábavnou a přitom poučnou knihu jménem Bohemia a Albion, která vyšla minulý týden v rámci Velkého knižního čtvrtku. „To víte,“ směje se v podcastu, „po sedmdesátce už člověk trochu zapomíná a zrovna na Anglii jsem zapomenout nechtěl. Všechny ty historky z devadesátých let jsem sice stokrát vypravoval přátelům, ale objektivní data a fakta jsem si raději zpětně ověřoval.“

Čtyřicáté narozeniny dnes (ve středu 18. října) oslaví koncertem v pražském Lucerna Music Baru skupina Švihadlo. Do redakce Reportéra zavítal kapelník Petr Šturma a hned na začátku podcastu se vzpomínkou vrátil do roku 1983. „Chodil jsem tehdy na stavební fakultu,“ říká s tím, že mezi jeho spolužáky v ročníku byl například i Michal Pixa z Visacího zámku, „a o prázdninách jsem v garáži u nás v Mladé Boleslavi založil kapelu, která se v úplných počátcích jmenovala Nouzový východ.“

Jeho úctyhodný táta oslavil o víkendu šedesátiny. „Nejlepší dárek mi k nim dal syn Matyáš,“ prohlásil Jaromír Švejdík, muzikant a výtvarník známý také pod přezdívkou Jaromír 99. Právě pětatřicetiletý Matyáš Švejdík je dalším hostem podcastu Host Reportéra, kde vypráví nejen o dětství na koncertech tátovy skupiny Priessnitz, ale taky o ceně Grand Prix, kterou spolu se svými dvěma kolegy ze studia Cake Houses obdržel na letošním festivalu Designblok.

Takzvanou celebritou je pouze prostřední Marek (65 let), ale bratři Ebenové si obdiv zaslouží všichni. Nejstarší Kryštof (68) je matematik a nejmladší David (58) muzikolog, odborník na středověký gregoriánský chorál. Bratři Ebenové spolu hrají už pětačtyřicet let v jedné kapele, nedávno vydali album „Co my víme“ a právě nejmladší David přišel do redakce Reportéra na rozhovor, který si můžete pustit i ve formě podcastu.

Jen za poslední měsíc se nejprve stal počtvrté mistrem světa v polovičním Ironmanovi (to bylo ve finském Lahti) a potom navzdory extrémním podmínkám dokončil i plnou verzi tohoto závodu na šampionátu ve francouzském Nice. Připomeňme, co Ironman znamená: 3,8 kilometru plavání, 180 kilometrů cyklistiky, více než 42 kilometrů běhu.

Šestatřicetiletý Honza Tománek z Dobříše je vrcholový handicapovaný sportovec, frajer a šampion. Nemůže jezdit na klasickém kole, takže „šlape“ rukama na takzvaném handbiku. Nemůže pochopitelně ani běhat. Ve třetí disciplíně tedy opět namáhá hlavně ruce, ačkoliv úplně jiným typem pohybu než na handbiku, tentokrát sedí na vozíku zvaném běžecká formule. „Z kopců to mám snazší než zdraví sportovci, do kopců zase o dost těžší,“ směje se.

Honza Tománek se směje skoro neustále. V podcastu Host Reportéra mimo jiné říká: „Koncem října uplyne jednadvacet let od chvíle, kdy mě jako patnáctiletého srazil nepozorný řidič. Od té doby jsem na vozíku, ale nevnímám to jako žádnou tragédii. Život mám krásný a pestrý, postupně si plním sportovní výzvy, po chození se mi vlastně nestýská.“

V rozhovoru velmi otevřeně popisuje závodnické problémy, které si zdraví sportovci nedovedou představit. Popisuje závody, při kterých měl halucinace, spálené prsty na nohou, zkrvavené ruce. Vysvětluje, proč už netouží po účasti na paralympiádě, a plánuje, že se příští rok konečně zúčastní nejslavnějšího Ironmana na Havaji.

Na čem je závislý šestatřicetiletý filmový režisér Marty Pohl, mezi hudebními fanoušky známý coby Řezník? I to se doslechnete v dalším speciálním dílu podcastu Host Reportéra, který se věnuje aktuálnímu dění doma i ve světě.

Patří mezi to nejoriginálnější na domácí rockové scéně. Jmenují se Povodí Ohře, jsou ze západních Čech, právě vydali svou třetí desku Místo odpočinku. Na rozhovor do redakce Reportéra přišel celoživotní bohém punkerského typu Sisi, kterého doprovodil kytarista Bouše. Svérázní muži mívají svérázné historky, můžete si je poslechnout i formou podcastu.

Co vás zaujalo v posledních dnech? V rámci podcastu Host Reportéra zahajujeme sérii pravidelných rozhovorů na aktuální témata a prvním komentátorem je spisovatel Petr Stančík. Ten právě dokončuje nový román, odehrávající se v blízké budoucnosti v postapokalyptické Praze, a do redakce dorazil ve výborné náladě.

V říjnu roku 1953 se odbojová skupina bratří Mašínů pokusila utéct do Západního Berlína a navzdory obrovské přesile policistů a vojáků se to třem z jejích pěti členů povedlo. Letos v říjnu bude mít premiéru film Bratři, ve kterém dostali hlavní role Jan Nedbal (je starší, hraje tedy Ctirada Mašína) a Oskar Hes (ten mladšího, Josefa Mašína, se kterým se osobně setkal). I Honza s Oskarem působí jako bratři, dokonce spolu bydlí.

Je z Nové Paky, kde má spoustu věrných fanoušků. Říká se mu Ultrapako, a to nejen z toho důvodu, že žije v Pace – on je skutečně i pako, podniká šílené akce. Když před pár dny vyhrál titul mistra republiky ve čtyřiadvacetihodinovém závodě na horských kolech, nikoho to moc nepřekvapilo, protože Daniel Polman patří ke světové špičce v cyklistických ultramaratonech.

Několikrát během rozhovoru těžko zadržuje slzy. „Když jsme se s Honzou viděli naposledy, ani jsem mu při odchodu neřekl čau,“ vypráví textař a muzikant Tomáš Belko. Minulý pátek náhle zemřel jeho životní souputník a přítel Jan Kalina, frontman kapely Sto zvířat, dnes odpoledne se koná pohřeb. Celý rozhovor s Tomášem Belkem si můžete poslechnout i v podcastu Host Reportéra.

Vycházející hvězda nejen českého (a nejen operního) zpěvu Bella Adamova vypráví v dalším díle podcastu Host Reportéra románový příběh svého života. Některé historky jsou vskutku pozoruhodné: „Narodila jsem se v čečenském Grozném, ale už čtvrt století jsem se do rodné vlasti bohužel nepodívala,“ říká.

„Nejdřív tam byly dvě války, ale ani po jejich konci si táta nepřál, abychom se tam já a mí sourozenci – mám jich mimochodem šest – vraceli, protože v Čečensku občas docházelo k únosům. Jednou unesli i mého dědu, ale nakonec ho ze zajetí pustili, a to pravděpodobně z toho důvodu, že měl děda za sebou pouť do Mekky.“

Vypráví o tom, jak byli její prarodiče roku 1944 brutálně deportováni z Čečenska do Kazachstánu a Kyrgyzstánu, nebo o tom, jak se ona sama s rodiči stěhovala v polovině devadesátých let do Prahy: „Byly mi tři roky, jeli jsme dva dny vlakem, máma právě čekala své čtvrté dítě, do cíle jsme všichni dojeli vyčerpaní a nemocní, ale od první chvíle jsme tu byli spokojení.“

Bella Adamova má dnes české i ruské občanství a v podcastu se mimo jiné vyjadřuje k případu své slavné kolegyně Anny Netrebko, jejíž podzimní pražský koncert byl nedávno zrušen: „Za mě to je v pořádku. Mám pocit, že se k dění v Rusku a na Ukrajině nepostavila správně, a sama bych na ni za současných okolností nešla ani jinde, dejme tomu ve Vídni. Což říkám navzdory faktu, že je Netrebko nesporně skvělá, charismatická pěvkyně, a když jsem ji kdysi slyšela naživo v Kolíně nad Rýnem, měla jsem husí kůži od prvního tónu.“

Tento týden Bella Adamova vydává své sólové album There is Home (Domov je tam), na němž ji doprovází úžasný německý klavírista Michael Gees. A kde tedy ten její domov je? Postupně studovala v Anglii, Německu i Švýcarsku, většinu letošního léta strávila v USA: „Domov mám nejvíc v Praze, ale pořád jsem určitě i Čečenka. Navzdory faktu, že se tam nepodívám do doby, než se v Rusku změní politická situace.“

Visí na hrazdě vysoko nad zemí. Nebo dokonce na žebříku továrního komína. Říká, že strach je dobrá věc, a kdo ho nemá, dlouho nevydrží. Dalším hostem podcastu je přední česká akrobatka Eliška Brtnická, která se několikrát představí na právě začínajícím festivalu Letní Letná. Uvede premiéru inscenace s názvem Crossing (společně s kolegyněmi z Panamy, Finska a Japonska, ale taky odvědčené představení Hang Out, za které byla nominována na Ceny Thálie 2022.

Sto padesát let poté, co zahájil své dobrodružné objevování jižní části afrického kontinentu, se stává doktor Emil Holub předmětem nových a někdy až nečekaně kritických diskusí. „Byla to jedinečná, ale taky komplikovaná osobnost,“ tvrdí odborníci, kteří o něm připravili velikou výstavu v pražském Náprstkově muzeu, a také novou knihu nazvanou jednoduše Emil Holub.

Do podcastu Host Reportéra zavítal Tomáš Winter, ředitel Ústavu dějin umění Akademie věd ČR, který se ve svém dlouhém vyprávění nejprve vrací právě o těch sto padesát let nazpět. Hovoří o tom, kterak Emil Holub koncem zimy 1873 podnikl první testovací výpravu do vnitrozemí Afriky povodím řeky Vaal, i o tom, jak na podzim téhož roku prošel územím Rolongů, Ngwakestů, Kwenů a Ngwatů.

V červenci jsem si na sítích všiml bizarního videa. V jakési herní místnosti (připomínající ring) poskakoval a mrskal rukama vicepremiér Ivan Bartoš, na hlavě brýle pro virtuální realitu, a vedle něj se obdobně zvláštně choval jistý hromotluk. Zjistil jsem si, o koho jde: čtyřicetiletý Zdeněk Ledvina je bývalý skvělý fotbalista a bojovník MMA, který před rokem založil a od té doby vede oddělení esportu na pražské Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy.

Kam by mě v rámci Evropy poslal na skvělý gastronomický výlet? „Zajeď si třeba do baskického San Sebastianu,“ vyhrkne bez váhání Jan Valenta v dalším díle podcastu Host Reportéra. S Honzou se známe od střední školy, hrajeme spolu fotbal za tým FC Prase, ale upřímně řečeno by mě před čtvrt stoletím nenapadlo, že se stane důležitou postavou pro českou gastronomickou scénu.

Rychlý seznam toho, co mám doma pěkného: samozřejmě ženu, děti, psa. Pár obrazů. Zelený skútr. Jednoho jakutského bůžka, vyřezaného z losího paroží. A potom překrásnou vázu z betonu a skla, kterou jsem koupil od dvou mladých žen, které si říkají Prasklo. Značku roku 2016 založila Petra Švejdarová, která je dodnes hlavní tvůrkyní, ale o tři roky později se k ní přidala Klára Vaculíková: „Bez Klářiny podpory a pomoci bych možná dodnes nenašla pořádné tvůrčí sebevědomí,“ vysvětluje Petra.

Přes léto hrají často čtyři koncerty týdně, a protože nejsou abstinenti, v neděli už bývají dost unavení: „To by ti na takovej podcast přišel jenom jeden z nás,“ směje se Vladimír 518: „Na očích by měl černý brejle a mluvil by co nejstručněji, ať to má rychle za sebou.“

Záznam z živě moderovaného podcastu na festivalu Metronome 2023.

Jiří Suchý chodí na svých jednadevadesát let výborně, ale když odcházel z rozhovoru v redakci Reportéra, na schodech se opatrně přidržoval zábradlí. „Můj tatínek byl až do devadesáti dvou výbornej, ale pak uklouzl v koupelně, zlomil si krček a do dvou měsíců zemřel.“ Nic takového si Jiří Suchý nemůže dovolit, má spoustu práce. Rozhodl se, že bude žít do sto šesti.

Devětadvacetiletý Jakub Strach, známější coby NobodyListen, je pro mladé posluchače jednou z největších hvězd současné české hudby. Dýdžej a producent, který míchá rap s taneční elektronikou, ale zároveň složil hudbu pro baletní představení v Národním divadle, poskytl velký rozhovor do speciálního vydání Reportéra. To vyjde ve středu 14. června a podobných rozhovorů v něm najdete dvacet dva.

Z půldruhé hodiny trvajícího rozhovoru odemykáme jen část. V obsáhlé textové podobě ho přinese letní rozhovorový speciál. Do té doby je celý podcast k dispozici pouze pro příznivce, kteří ho podporují na Patreonu: www.patreon.com/hostreportera. Všem posluchačům moc děkujeme!

Loni jsem se seznámil s jedním z největších českých znalců whisky (a taky skvělým hráčem na dudy a vtipným vypravěčem) Václavem Routem, který když viděl můj sice nadšený, ale zatím velmi povrchní zájem o jeho milovaný nápoj, nadhodil: „Několikrát do roka jezdím ve Skotsku po palírnách, tak se někdy přidej.“ Váhal jsem zhruba tři vteřiny, po kterých Vašek Rout dodal: „Zajedeme na několik ostrovů a přemisťovat se budeme na plachetnici. Ve Skotsku je nevyzpytatelné počasí, může to být docela dobrodružství…“

A tak jsem najednou tady. S Vaškem a pár kamarády. Pánská jízda, kterou nikdo moc neřídí, takže se jen těžko odhaduje, co bude za hodinu, natož zítra. Jedno je ovšem jisté: Vašek Rout cítí dobrou whisky na míle daleko, takže jejímu ochutnávání a poznávání se nejméně dvakrát denně nevyhneme.

V neděli dvanáctého června roku 1983 mu zbývalo posledních pár dnů do oslavy třináctých narozenin. Byl slunečný podvečer, na hodinách přesně 18:48, on tehdy prožíval obrovskou euforii… Za mikrofon podcastu Host Reportéra usedl Jan Čechtický, zásadní muž moderní české (hlavně elektronické) hudby, který nedávno vydal nové album se svou kapelou Ohm Square.

Z půldruhé hodiny trvajícího rozhovoru tentokrát odemykáme jen první polovinu. V obsáhlé textové podobě ho přinese letní rozhovorový speciál Reportéra, který vyjde v polovině června. Do té doby je celý podcast k dispozici pouze pro příznivce, kteří ho podporují na Patreonu: www.patreon.com/hostreportera. Všem posluchačům moc děkujeme!

Můj kamarád Michal Kulka (pětinásobný mistr světa v jízdě na koloběžce a úspěšný běžecký trenér) před rokem a půl zkolaboval a lékaři mu oznámili, že se jeho život nachýlil ke konci. Michal umřít nemohl, jeho žena byla těhotná, čekali první dítě, a tak bojoval - jako vždycky. S rakovinou plic bojuje dodnes. Nemoc ho rozežírá, ale čtyřicetiletý Michal chce doprovodit syna Matea poprvé do školky, a pak třeba i do školy, ale těžko říct: se svou ženou se pro jistotu loučí každý den. Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Host Reportéra, kde kromě Michala Kulky hovoří i jeho žena Petra.

Tvorbu tohoto podcastu můžete prostřednictvím odkazu podpořit i vy: https://www.patreon.com/hostreportera. Všem věrným posluchačům moc děkujeme!

Ještě před vteřinou jsem znal jenom její dílo. Nadchla mě retrospektivní výstava, kterou má ve staropražském Domě U Kamenného zvonu, a tak jsem Margitě Titlové zavolal, ať se staví na kus řeči do Reportéra. Když teď otevírám redakční dveře a podávám ruku nesmírně energické dámě s rozzářeným úsměvem, je mi povědomá: „Možná proto,” tipne si a podle mě má pravdu, „že tady kousíček od vás, v Petrské ulici, celý život bydlím.”